Ou bejby

Abychom tu neupadli do stereotypu a poznali i další aspekty kanadského života (no, možná i z nějakých jiných důvodů;-), pořídili jsme si miminko. Je to sice už celkem dávno - skoro na den přesně 8 měsíců, co se narodilo - ale nejspíš by nebylo od věci takovou významnou událost v našem (nejen) kanadském životě trošku víc rozebrat.

Začnu trošku ze široka. Kanadský zdravotní systém se od českého celkem významně liší. Zdravotní pojištění mají víceméně všichni obyvatelé Kanady, počítaje v to i takové dočasné rezidenty, jako jsme my. Tím se Kanada občas stává předmětem obdivu sousedních Američanů... a zapadne drobný detail: že se pojištění nevztahuje na léky. Tuhle část pojištění obvykle nabízí zaměstnavatel v rámci benefitů. Samozřejmě, postdoktorandi na Western University tyhle benefity nemají, protože proč by měli, že? :-) Mimochodem, viděl jsem kdesi v místních univerzitních novinách článek podle kterého by i při implementaci nejhoršího možného známého způsobu státních plateb za léky ušetřila Kanada miliardy dolarů ročně.

Náhodná chodba v nemocnici.

Ale zpět k naší zkušenosti. Je to tu jiné :-) V první řadě se o budoucí maminku stále stará skoro až do porodu jeden doktor. Neříká se mu "family doctor" pro nic za nic. Po narození dítěte dostane do péče i je. Ke gynekologovi chodí žena až v posledním trimestru; ultrazvuků se dělá jen pár, navíc se kvůli nim chodí na speciální rentgenovo-ultrazvukovou kliniku. Jsou tedy i případy, kdy jsou z toho někteří lidé poněkud vyjašení (jako třeba Diana Kobzanová, která rodila ve Winnipegu... uff, opravdu jsem právě linkoval Blesk?!!), ale z našeho pohledu tenhle systém fungoval celkem bez problémů.

Gynekologické vyšetření (pohled z okna ordinace;-)

Když už se blíží termín porodu, začne žena chodit na pravidelné gynekologické prohlídky - v našem případě do nemocnice, kde se mělo posléze miminko narodit. Kanadský systém specialistů vypadá celkem přetíženě, takže klasicky sice objednávají na přesný čas, ale pak následuje i několikahodinové čekání až se objeví doktor. Teda Doktor. Možná i DOKTOR. Velkou část vyšetření se snaží přesunout na nižší zdravotnický personál, samotný doktor se objevuje na chvilku, obklopen aurou důležitosti. Jo, viděl jsem takové "zjevení doktorky" na gynekologii na vlastní oči - protože otcové, partneři apod. jsou u vyšetření vítáni. Je to nakonec i jejich dítě, ne? ;-) Doktoři samotní jsou ale obvykle velmi přátelští, ochotně vysvětlují všechny detaily - ta aura je aurou vznešenosti a důležitosti, ne povýšenosti.

Další zajímavou částí je předporodní "školení". Nastávající maminka projde s zdravotní sestrou spoustu bodů týkající se porodu - včetně takových, jako je třeba "chcete dodržet nějaké kulturní zvyky", "kdo bude doprovázející osoba", nebo "kdo bude přestřihávat pupeční šňůru". Místní nemocnice mají na všechno spoustu formulářů. Na druhou stanu je ale celkem jasná snaha informovat pacienta o tom co se děje/bude dít.

A když se vší tou přípravou projde, nastane termín.

... a pak se třeba nic neděje.

Takže vás za týden objednají na vyvolání porodu, s tím, že vám zavolají až budou mít v daný den místo. Kolem 12. hodiny vám volají z nemocnice, zavoláte si taxíka a jedete do nemocnice. Taxikář může být třeba Srb, co žije napůl v Kanadě a napůl v Černé Hoře, kde má manželku a v autě poslouchá vážnou hudbu.

Spokojeně dojedete do nemocnice (lepší než se tam honit na poslední chvíli), dostanete pěkný pokoj s lůžkem pro maminku a gaučem pro tatínka (jo, proto píšu "vy" v množném čísle... porod je rodinná záležitost, proč by tam za normálních okolností neměl být někdo, kdo bude dělat nastávající mamince společnost, ne?). Další vybavení zahrnuje jednu koupelnu s velkou vanou (nevyužili jsme;-) a jednu zdravotní sestru, která permanentně sleduje jak se porod vyvíjí. A taky tam jsou nějaké přístroje. A sušenky a džusíky v kuchyňce, kam si může (budoucí) tatínek zajít a (budoucí) mamince je donést. Sám pro sebe by si je vzít neměl, ale teoreticky může, když to udělá diskrétně, mrkne na něj sestra. (někdy člověku utkví v paměti takové zvláštní věci..:-)

Takže si tam tak sedíte v gauči, povídáte si se sestrou (může být třeba holandského původu... a vy se můžete dozvědět, že hodně Holanďanů přišlo po druhé světové válce do Kanady.

Ready to go!

Pak přijde další sestra, protože té první skončila směna. Pak přijde ještě jedna. Zjeví se taky doktorka. Tu zaujme, že jste Češi a zavzpomíná, že kdysi, jako mladá doktorka stážovala v jakémsi nudném městě jménem Brno. To ještě tenkrát byla (skutečná) Holanďanka. Pak odešla do Kanady (její manžel je vědec) a z ní se stala Kanaďanka. Nicméně se v pokoji nezdrží dlouho a - protože se zatím nic neděje - nasedne na svůj doktorský obláček a odpluje k akutnějším pacientům. Takže si tam tak sedíte, povídáte si, kocháte se potenciálně pěkným výhledem na město (zrovna ovšem byla strašná mlha) a čekáte jak to bude pokračovat.

Z porodního pokoje. Město schovávala mlha.

Po nějaké době se miminko rozhodne, že už by se teda mohlo pomalu vydat na ten svět. B.maminka začne mít kontrakce, b.tatínek si připadá nevyužitě, tak se třeba zeptá jestli nemá něco taky dělat. Prý může b.mamince masírovat záda při kontrakcích. Touto činností se pak zabavují asi tak hodinku, než se začne už něco dít i z pohledu vnějšího pozorovatele. Zavolají doktorku (i b.tatínek tudíž pochopí, že to už asi bude ono..) a taky ještě jednu mladou doktorku. B.tatínek čeká, že ho pošlou někam do háje, ale oni z něj udělají součást týmu a dají mu nějakou drobnou úlohu (třeba uklidňovat b.maminku, že jí to jde celkem dobře, možná ještě něco dalšího). A ani nevadí, že nemá žádný speciální overal a stojí si tam jen tak ve svetru.  Přes ujišťování b.maminky, že to nezvládne se brzo narodí miminko. Doktorka všechno zkontroluje, pochválí maminku, jak to všechno zvládla bez epidurálu ("Češky jsou drsné! Jako Holanďanky! Ne jako Kanaďanky... nebo Belgičanky!") a utíká za dalšími povinnostmi. Maminka i tatínek mají radost, do světa (doslovně) se rozběhne zpráva, že se narodil malý Čenda. Teda spíš "Cenek".

První měření a vážení.

V porodním pokoji se místem nešetří. Všimněte si gauče.

Je už 9 hodin večer, maminku čeká noc nebo dvě v nemocnici (propuštějí domů víceméně po 24 hodinách, jenže to znamená v 9 večer následujícího dne - a to už tam není doktor). Tatínek vyráží sám do české hospody Milos' Craft Beer Emporium a využívá příležitosti k seznámení s majitelem Milošem.

V dalším dni udělají v nemocnici pár malých školení, typu "jak koupat dítě" a po posledním školení "jak umístit dítě do autosedačky" jsou maminka i miminko propuštění domů.

Sestřička předvádí, jak se koupe miminko.

Den 2. Šup s ním do autosedačky a domů!

To be continued....

Halloween

Mají to tu v kalendáři kvalitně rozdělené. V září se děti rozkoukají ve škole, v začátkem října (konkrétně druhé pondělí v říjnu) se slaví kanadské díkůvzdání; na konci října je Halloween... a pak už se všichni začínají chystat na Vánoce. Zní to trošku předčasně, ale kupodivu to v místních podmínkách celkem dává smysl. Na Halloween se zdobí domy, na Vánoce taky. Sundáte jednu dekoraci, můžete už rovnou nasadit další - a protože to děláte na začátku listopadu, nehrozí vám ani v Kanadě, že byste museli odhazovat tuny sněhu.

Ne, to není "místo činu", blížíme se k Halloweenu!

Nicméně Vánoce jsou ještě daleko (i když vánoční dekorace už se začínají prodávat), dnes je tu Halloween. I když to tak z našeho pohledu nemusí úplně vypadat, je to svátek silně spjatý s křesťanskou tradicí - "hallow" znamená ve staré angličtině "posvětit"; obdobný svátek se slaví i v Česku (Slavnost Všech svatých). Anglosaská forma slavení je nicméně trošku jiná. A přesto, že má spousta lidí pocit, že angloamerická kultura válcuje všechno na co přijde, objevuje se i v Americe Halloweenu zajímavá konkurence ve formě mexického Día De Muertos (Den mrtvých).

Halloween De Muertos!

Jak to tu letos poctivěji pozoruju, připadá mi Halloween jako oslava podzimu. Stromy mění barvy na žlutou, oranžovou a červenou. Hromady listí často nezvládají uklízet ani lidé co jinak poctivě dbají na svůj trávníček před domem. Zima ještě nepřišla, ale atmosféra města se pomalu mění. Ideální doba na rozmístění oranžových dýní (ej, pořád se musí trošku oslavovat ta sklizeň, ne?:-), což je takové dekorační minimum.

Občas vychazí výzdoba ze zavedených tradic v plašení ptactva..

...jinde má své místo romantický domek s romantickými lebkami...

...a někdy je potřeba scénu trošku přisvítit.

Halloween je ovšem taky svátek pro děti - a nevím kolik dětí vnímá opadávající stromy jako "melancholické připomenutí přírodního životního koloběhu". Takže je čas nahodit i nějakou tu explicitnější dekoraci - umělé hroby, duchy, falešné policejní pásky, pavučiny, strašidelná světla... Děti oblečené v maskách obcházejí na halloweenský večer domy a "koledují" o sladkosti. Teda, koledují... v halloweenské tradici se používá věta "Trick or Treat" (přeložil bych si jako trick = lest, treat = pohoštění), kterou jsem nejdřív úplně nepochopil. Nebylo mi jasné, jestli se to pořekadlo týká mě a mám těm dětem u dveří něco provést (trick), pokud je nechci pohostit (treat), nebo je to naopak - jestli když nepředvedou děti trik, tak mi budou muset něco dát..? Ani jedna z variant mi nepřipadala dostatečně výhodná abych se jako dítě převlékal do jakéhosi kostýmu a chodil v té zimě ťukat na cizí domy. Vlastně zní jako dost blbej nápad.

Český překlad "Trick or Treat", který nabízí Wikipedia je ovšem jasnější "Koledu, nebo vám něco provedu". OK, to chápu. Koledou se obvykle myslí sladkosti - prodávají se tu dokonce různá specializovaná halloweenová balení čokoládových tyčinek. Nicméně jsme v Kanadě, tady se snaží dělat věci správně... v poslední době se začaly objevovat články o různé nezdravosti těchhle sladkostí a taky jeden o městě, které prodává speciální halloweenské poukazy do sportovních zařízení. Nevypadá to, že by se tu rozdávaly peníze... už i ten poukaz bývá komentován jako podvod na dětech:-)

Další kanadské pozdvižení vzbuzují některé kostýmy. Obzvláště indiánské občas vzbuzují poprask a seznam nevhodných kostýmů se prý rozšiřuje. No, my Češi nejspíš nemáme ani žádné slovo, které by mohlo nahradit slovo "indián" (nanejvýš snad "domorodec"), takže můžeme zatím řešit spíš to. Nebo hledat způsob jak nahradit slovo  "Němec", to by stejnou optikou mohlo být taky špatně...

Když má člověk dům u hlavní silnice, musí si dát na výzdobě záležet!

Zpátky k Halloweenu. Samozřejmě je to taky dobrá příležitost pro obchodníky. Sladkosti se prodávají ve speciálních velkých krabicích (děti pak chodí "koledovat" s taškami:-) , kostýmy a výzdoba se taky prodávají skoro všude... a ekonomika jede! A to se nebudu moc rozepisovat o všech možných i nemožných použití dýně, kdy se začne prodávat i kafe s dýňovou příchutí. Ta ovšem z nabídky po Halloweenu zase hned zmizí [viz. předloňská scénka Johna Olivera].

Večer pak začínají děti (ty menší v doprovodu rodičů) obcházet strašidelné domy. Trošku mi to připomíná Mikuláše naruby. U nás byly 3 skupinky, takže nevím jak moc reprezentativní vzorek to byl. Nejdřív přišly bezvadně okostýmované děti (malá princezna - černoška byla celkem roztomilá)... z čokolád byly velmi nadšené, maminky děkovaly a přály pěkný Halloween.

Druhý se objevil trošku starší kluk, co se znuděným výrazem prohlásil něco jako trik-r-trýt-zív. Když se ukázalo, že mu něco dám, objevily se další dva, poněkud entuziastičtější koledníci (i jeden kostým jsem zaznamenal).

Do třetice přišla skupinka zhruba patnáctiletých dětí. Kostýmy žádné, ale po klasické frázi neopomněli připomenout, že jsou 4.

Asi nemusím moc zdůrazňovat, že ta první skupinka mi přišla nejlepší:-)

Ta kočka se HÝBE. Jako fakt. Hlavou. Tam a zpátky. 

Zašli jsme si na procházku do trošku bohatší čtvrti, dekorace je tu o něco větší a sleduje nejmódnější trendy.

Toronto - Frische Fische

Ripley's Aquarium of Canada  je jednou z nejnovějších atrakcí Toronta. Bylo otevřeno na podzim roku 2013. Původně se zvažovalo, že kanadské akvárium bude postaveno v Niagara Falls, ale nakonec se rozhodlo o jeho přesunu do sousedství slavné CN Tower v Torontu. Mimochodem, na rozhodnutí přesunout akvárium do Toronta měla zřejmě vliv změna přístupu Američanů, kteří v roce 2004  začali chtít po svých občanech vracejících se z Kanady předkládat pasy, nebo jiné zabezpečené doklady. Tím pádem se zřejmě investice do velkého akvária na kanadské straně Niagarských vodopádů přestala zdát být tak výhodná.

Akvárium se tedy "přesunulo" do stínu CN Tower. Plánovali jsme se tam podívat už loni, ale v létě tam byly dost extrémní fronty. Proto jsme teď vyrazili raději až na podzim a koupili si lístek na čas (=hodinové rozmezí pro vstup). Z Londonu jsme opět jeli Greyhoundem. Cesta do Toronta je o víkendu o dost rychlejší, než ve všední den , takže jsme to všechno časově v klidu zvládli.

Hlavní náměstí v Torontu - jméno města je v barvách francouzské vlajky, odpoledne se tu konala akce na podporu Paříže postižené o den dřív teroristickým útokem.

Zajímavé bylo, že centrum Toronta je v sobotu celkem vylidněné. I centrální pobočka knihovny je zavřená. PATH (podzemní systém chodeb pod celým centrem Toronta, už ho zmiňoval dřív) je otevřený, obchody v něm, až na výjimky, ne - vzniká hodně zvláštní atmosféra. Představte si, že byste procházeli sami nějakým prázdným, mega-velkým podzemním obchodním centrem. Další rozměr tomu dodalo, když se v jednom místě průchody opravovaly a sekuriťáci nás navedli jakýmisi servisními prostory a garáží.

Na sobotu slušně zaplněná část PATHu.

Ripley's Aquarium of Canada

Akvárium je rozdělené na 9 částí. Obrázky ho asi popíšou nejlíp:-)

Samotné akvárium začínalo expozicí Kanadské vody - to znamená především Velká jezera a pobřeží Atlantiku a Pacifiku.

Jezerní ryby. Ta s velkým "čumákem" vpravo nahoře je bývalá jezerní ryba. V přirozeném prostředí už ji nenajdete.

Krab. Slušně velký. Všimněte si ruky.

Ryby z kanadského pobřeží Pacifiku ve velké nádrži. Všimněte si lidí;-)

Sasanky... alespoň doufám :-)

Další částí je Duhový útes. To je takové to místo, u kterého se hromadí děti a vykřikují jména z filmu Hledá se Nemo. Duhové rybičky mají taky evidentně raději světlo, než zádumčivé ryby kanadské.

Dooooryyyy... a další herci z Hledá se Nemo.

Rovná skla se v akváriu moc nepoužívají. Takhle je to zajímavější:-)

Třetí část je nejfotogeničtější. Jmenuje se Nebezpečná laguna; jde o jeden "bazén" o objemu skoro 2,5 milionu litrů vody (skoro polovina veškeré vody v akváriu) a prohání se v ní... leccos.

Žralok...

Tohle "leccos" sledují návštěvníci z pohyblivého chodníku který projíždí klikatým tunelem pod hladinou. Je to velmi užitečné zařízení - člověk nemusí sledovat žraloky nad svojí hlavou a zároveň se snažit pohybovat. Zároveň zajišťuje, že se nebudou návštěvníci v tunelu hromadit (Teda, ono se z toho chodníku dá vystoupit, ale málokdo to dělá).

Začátek laguny, jezdící chodníček je vlevo.

Být zavřený v akváriu s tlustými línými žraloky je cool...

... většinou.
(OK, nevím jestli je to bývalý spolubydlící, nebo jen normální krmení)

Magičtí rejnoci.

Piloun, žralok, homo sapiens sapiens.

Yellow Submarine - vede sem tunel z poznávacího centra. Škoda, že už jsem na to moc velkej.

Poznávací centrum je zaměřené spíš na děti. Hlavní část zabírá nádrž, kde si kdokoli může šáhnout na Horseshoe craba (zkoušeli jsme, je takovej kamennej). Velkou část zabírá i poněkud specifické dětské hřiště - klouzačky byly myslím ještě celkem klasické, ale prolézačky vedoucí skrz akvárium se žraloky ještě nebývají standardem ani v domech hollywoodských filmových hvězd. Možná. Z praktických záležitostí byl právě sem umístěn "food court" (tzn. místní obvyklá forma prodeje jídla;-)
a záchody. Bylo to vlastně víceméně v polovině expozice - je to dobrý nápad, dát si takhle na chvíli od těch ryb trošku přestávku.

"Kdo si chce šáhnout???"

Bezva prolejzačka.

Tohle máte, prosím pěkně, nad hlavou! :-)

V Galerii jsou k vidění další zajímavé ryby a ... živočichové. Taky tam byla speciální výstava věnovaná žralokům (jsou tu na ně nějak zatížení... ve Vancouveru zase byli trendy delfíni a běluhy).

Ryba. Doufám.

Mořský koník

Zase žraloci... tentokrát celá expozice.

Tenhle kousek se pohyboval dost rychle.

Planeta medúz je fotogenické místo nabízející světelnou show. Medúzám evidetntně stačí k životu málo...

Medúzy před.

Medúzy pod. 

Medúzy nad.

Dalšími častými a oblíbenými obyvateli akvárií jsou rejnoci, nechybí ani tady. Mají tu vlastní Zátoku rejnoků. Zrovna se krmili, takže jsem měl šanci se zblízka podívat i jak vypadá potápěč pod vodou, aniž bych se musel namočit.

Zřejmě odkaz na známou scénu ze Star Treku.

Rejnok, nejpřítulnější tvor v akváriu.

Poslední části akvária jsou Systémy pro podporu života (kdo by řekl, že se i tohle dá vystavit:-) a Pobřežní galerii (kde si můžou návštěvníci sáhnout na rejnoky ... a rejnoci na návštěvníky; evidentně populárni pro obě strany). Nicméně tahle 2 místa jsem už spíš rychle prošel. Při tom všem fotografování a čtení popisků mi totiž (opět:-) utekl zbytek výpravy.

I ze zázemí se dá udělat zajímavá expozice.

Mezidruhový kontakt mezi lidmi a rejnoky.

Ještě jsme si prošli obchod, nicméně nic se žraločí tématikou jsme si nekoupili, kdo by se s tím tahal, že?

Obchod a ... vpravo dole zombie apokalypsa(??)

Dalším plánem bylo jít se podívat do Art Gallery of Ontario, ale než jsme se k ní přes další cestu PATHem (tzn. kolem hokejové haly Air Canada Centre (já) a Food Courtu v Eaton Centre (H a D) dostali, bylo už moc pozdě. A nám se nechtělo platit drahé vstupné za relativně krátkou dobu. I tady se projevila sobota - ve všední dny bývá galerie otevřená i do 9 hodin večer, v sobotu zavírá v 5:30.

Takže nám zbylo opravdu hodně času na další procházku centrem Toronta, vlezli jsme i do několika obchoďáků v čínské čtvrti (D to komentovala, že to je trošku jako v Čechách u Vietnamců). Jedinou další zábavou v sobotu večer mohl být hokej. Jenže toho, že zrovna ten den hrají s domácími Maple Leafs moji oblíbení Vancouver Canucks jsem si všiml příliš pozdě (pár hráčů Vancouveru jsme ale dopoledne potkali na ulici - namakaní hokejisté v oblecích jsou celkem dobře identifikovatelní; ještě lépe, pokud mají dlouhé vlasy jako Chris Tanev:-)

A protože je to tu dnes takové obrázkové...

Jezero Ontario. 

CN Tower v barvách Francie. 

Vánoce přicházejí, vzhůru do Eaton Centra!

Dveře Londonské dokořán II.

Akce Doors Open Ontario v Londonu byla rozložena do několika dnů. Po sobotě jsme zkoumali místní zajímavosti i v neděli.

Mešita

První bod jsme si férově rozdělili. Zatímco H a D, jako každý týden dveře-nedveře vyrazily do centra do kostela sv. Petra, já jsem se vydal na poněkud kratší vycházku - navštívit londonskou mešitu, od níž bydlíme asi 3 minuty chůze. 

První muslimové přišli do Londonu už koncem 19. století. V roce 1955 si tehdejší muslimská komunita (tenkrát jen 12 rodin) pořídila pozemek a postavila mešitu (první v Ontariu). Dnes je součástí i společenské centrum a islámská škola. Pokud by někoho zajímalo jak vypadá islámská škola v Kanadě, tady je video).

Mešita - hlavní (mužská) modlitební místnost 

První co mě v mešitě zaujalo byla její vnitřní architektura. Vstupní hala působí hodně "geometricky", je to asi bílou barvou a strohostí výzdoby. Mešita se podobá některým kostelům, které jsem tu viděl, právě tím, že má i připojené další prostory a samotná "modlitebna" je jen jednou ze součástí stavby.

Lustr v předsálí mešity - všechno působí čistě a jednoduše

Po prostorách k modlení prováděli místní dobrovolníci. Nebylo ani potřeba se vyzouvat, měli nachystanou "cestičku" pro návštěvníky, kteří nechtěli jít do celého prostoru. Přidal jsem se akčně ke 2 starším Kanaďankám a nechal jsem si něco o mešitě jedním z dobrovolníků, starším pánem, něco říct.

Hm, ty časy modliteb jim nezávidím (prý se to ale nemusí dodržovat úplně přesně).

Mešita je rozdělená na 2 prostory - pro muže a pro ženy. Původně to prý byl prostor jenom jeden, ale s narůstajícím počtem lidí se při rekonstrukci udělala změna. Na dotaz Kanaďanek proč to mají takhle rozdělené odpovídal pán co nás prováděl, že je to proto, že při modlení jsou namačkáni hodně na sebe (rameno na rameno) a dochází k fyzickému kontaktu, který by byl lidem nepříjemný. Já jsem se ptal, proč mají speciální místnost pro ženy (v Damašku ženskou část odděloval tuším jen nějaký provaz). Prý jich je už moc - používají při modlitbách ještě i další místnost o patro níž a tohle rozdělení je jednodušší.

Samotná místnost je velmi strohá, jen s malým stupínkem pro imáma, hodinami označujícími čas modliteb a pár policemi s knihami. A samozřejmě s kobercem, který pomáhá věřícím se správně prostorově srovnat.

"okýnka" oddělující ženskou část od mužské..

O patro níž byla "expozice" věnovaná muslimské kultuře. Sladkosti jsem neochutnal, hidžáb jsem si uvázat taky nezkokoušel (výběr měli široký, málo platné, móda se projevuje v každém typu oblečení); s pánem co povídal, že některé vědecké poznatky (jako třeba embrionální vývoj) byl předpovězen v Koránu dřív, než byl objeven, jsem si moc nerozuměl. Zkoušel jsem se ho zeptat jak se třeba staví ke stvoření světa - jestli to mají podobné jako křesťané a židé, což potom občas způsobuje kolize... Jenže se ukázalo, že já nevím nic o tom, jestli něco takového Korán vůbec řeší ... a on neví nic o tom, co si o tom myslí ostatní náboženství.

Kanada holt není Saudská Arábie

Nejdéle jsem tak pobyl u stánku, kde slečna nabízela že napíše jméno v arabštině. Snadno si poradila i s mým českým příjmením. Její matka je Běloruska, otec Palestinec - a doma se prý baví rusky - takže jí výslovnost, podle které se arabština přepisuje, nedělala potíže. Myslím, že moje jméno vypadá v arabštině dobře. Přemýšlím, že až se vrátím domů, budu ho sprejovat na zdi, nebo tak něco. Jestli se něco nezmění, jsem si jistý, že tím vyděsím spoustu lidí. Jsou to přece strašidelná písmenka! Co znamenají je celkem jedno... {Hm, teď jsem vyzradil svoji inspirace pro tenhle nápad:-/ }

Old Courthouse

Hlavní věž Old Courthouse

Další bod programu - už opět společný s H a D - byl jeden z nejtypičtějších příkladů historické kanadské architektury. Middlesex County Courthouse byl postaven v roce 1827. Inspirací pro jeho gotický vzhled byl údajně hrad Malahide v Irsku (komisi pro stavbu vedl plukovník Thomas Talbot, jehož rodina Malahide vlastnila skoro 800 let). Nicméně - v Londonu je i necelých 200 let stará skoro-kopie hradu z 12. století jednou z nejhistoričtějších památek města. Kromě vzhledu tomu napomáhá i velmi dobře zvolená lokace. Dům stojí přímo nad nejfotogeničtějším místem města - soutokem větví řeky Thames, zvaným "the Forks".

Kdysi zřejmě soudní síň, dnes jednací sál. Pán vpředu vypraví pikantní příběhy z historie místních soudních procesů.

Budova sloužila od počátku jako soud. Později byla rozšířena o další přístavby. První rozšíření bylo ještě provedeno v "gotickém" duchu, později byly přistavěna i malá věznice. Na dvoře soudu se konalo i několik poprav (svého času, nikoli v rámci dne otevřených dveří).

Cela v budově soudu, vězni tam jen přespávali, přes den byli ve společné místnosti.

Historie stavby - modrá část je nejstarší.

Dnes budova slouží radě oblasti Middlesex (= několik malých okresů v okolí Londonu).

Obraz :-)

1st Hussars Museum

Hned pod Old Courthouse se nachází jedno z nejmenších muzejí v Londonu - muzeum 1. husarského regimentu. Jak říkal pán u vchodu, který nás vítal - je to muzeum nejmenší, nejlepší a nejskromnější.

1st Hussars byli původně jednotkou jízdy v kanadské armádě. Jednotka byla založena v roce 1856 jako jednotka dobrovolníku v Londonu, své jméno "1st Hussars" získala v roce 1892. Kanaďané se zapojují do konfliktů ve světě většinou prostřednictvím speciálně zřízených expedičních sborů - vojáci z Londonu se takto poprvé zapojili do Burské války v roce 1900. Husaři se zúčastnili i bitev na západní frontě první světové války - většinou i jako pěší jednotka, nicméně v závěrečné fázi války bojovali opět jako jízda.

Husarská uniforma - tipnul bych, že vlevo je z konce 19.století, vpravo z doby 1.sv války

Fotografie z období 1.světové války

Řehtačka si našla v zákopech nové uplatnění - varování před plynovým útokem

Ve druhé světové válce se husaři vrátili do Evropy (opět jako součást kanadského kontingentu) už jako tankisté. Vylodili se v Normandii (na "kanadské" pláži Juno) a prošli Francií, Belgii a Holandskem.

Pán vypráví... a vypráví... a vypráví.. :-)

Po druhé světové válce se Kanada zaměřila na mezinárodní operace - husaři se tak objevili v jednotkách na Blízkém východě, na Balkánu, v Eritreji a Afghanistánu.

.

Poválečné nasazení husarů

Celá tahle historie je v muzeu komprimovaná do cca 4 malých místností - Burské války, první světová válka, druhá světová válka a poválečné operace. V muzeu se nám zase věnovali dobrovolníci - tentokrát to byl takový starší pán (hloupě jsem se nezeptal, jestli je veterán jednotky a z jakého období); uměl přidat k vystaveným exponátům zajímavé historky. Třeba nás upozornil na vystavené náboje z Shermanu (ráže 75mm) a Tigera (ráže 88mm) s tím, že je celkem jasné jaký problém měli Kanaďani (a vlastně i ostatní Spojenci) v Normandii. Rozdíl ve velikosti nábojů byl celkem zřejmý i někomu, kdo o Tigerech v životě neslyšel;-)

Jedna strana měla v Normandii lepší děla a pancéřování tanků... a druhá byli Spojenci. 88mm nahoře, 75mm dole.

Nicméně - nakonec jsme vyhráli (i my;-), jak píše London Free Press. Jen ta belgická vlajka...

Na příkladu 1st Hussars jde ukázat zajímavý rozdíl mezi Českem a Kanadou - historie vojenských jendotek byla u nás často drasticky přerušena a víceméně se buduje znovu. V Kanadě se armáda dokáže zařadit do kontextu vývoje celé země; na svoje tradice navazuje, je na ně hrdá a dokáže je využít ke svojí propagaci. Na druhou stranu to působí tak, že je zároveň zavázaná nepokazit dobré jméno těm, kdo v jejích jednotkách položili životy.

Současní husaři už nemají ani koně, ani tanky.

Jet Aircraft Museum

Po muzeu husarů jsme se opět rozešli. H a D vyrazily k domovu a já jsem se vydal do Jet Aircraft Musea. Podívat se na B-17. A taky na delfína. Teda na L-29 Delfína. Holky nechtěly.

Jet Aircraft Museum je ovšem trošku z ruky. Na úplném konci Londonu, u letiště (London International Airport; international znamená, že odtud lze letět... no většinou do Kanady a USA, možná ještě do několika dovolenkových destinací v Karibiku). Autem se na letiště dostanete jistě snadno. Auto nemám.

Zkusil jsem bus. Dojel jsem co nejdál to šlo a doufal, že se mi snad podaří najít nějakou linku, která by mě k letišti přiblížila ještě o něco víc. Doufal jsem samozřejmě marně. Ne, že by linka neexistovala, jen nějak nejezdí v neděli.

Městská, to je věc.

Takový detail mě samozřejmě nezastaví, když chci vidět B-17, že? Vyrazil jsem pěšky podél silnice. Během takovéhle cesty se samozřejmě nejde ztratit. Zkrátka jdete rovně... a rovně... a rovně. Po čase skončí obytné domy, nastoupí továrny (jako třeba náš místní komplex General Dynamics), pak zmizí i chodníky, ale kolem čtyřproudé silnice je dost místa a tak můžete jít dál a dál. Nakonec měla tahle cílová rovinka 5 kilometrů. Vsadil bych se, že jsem byl jediný pěší návštěvník muzea toho dne (no.. možná tohohle roku).

Muzeum se skládalo z
1) vítací dobrovolnice, která mě poprosila, abych se zapsal do knihy návštěv 2) jednoho hangáru, ve kterém bylo vystaveno celkem... 0 letadel (ale za to 2 lodě, maketa rakety, motor, nějaké obrazovky, stánek s oblečením .. a to je asi tak všecho)
3) venkovního prostoru, kde stály 2 typy letadel (T-33 Silver Star a rozbitý CF-101 Voodoo), 2 vytuněná auta, několik kusů techniky z 2.světové války - malý obrněný transportér, britský tahač, americký náklaďák a nějaké zbraně. A stánek s občerstvením.
4) muzejního obchodu

Muzeum bylo... ... hm... příjemně prostorné(??)

Není to letadlo, ale je to zajímavý.

..a ještě tohle tam bylo. (přemýšlel jsem jestli sem dát tu cca 4letou holčičku "střílející z .50 kulometu M2 Browning... nakonec nedám; nicméně ona je vidět i na téhle fotce, tak hledejte:-)

CF101 - podle ocasu to vypadá, že už toho moc nenalétá

T-33 - v muzeu zastoupen v dostatečném množství 

Počet českých delfínů a amerických létajících pevností se rovnal nule. U českého proudového letadla mě to ještě tak moc nepřekvapilo (měli ho uvedený na webu, ale tam jsem se díval už loni... že by rozprodávali svoje stroje??); nicméně B-17 byla napsaná v programu a nezdálo se mi, že bych něco tak obrovského mohl v záplavě cca 5 jiných exponátů přehlédnout...

Nicméně, jsem v Kanadě, nebudu reptat. Muzeum nabízí cca za 1.500 dolarů možnost proletět se v historickém tryskáči. Nevím jestli jí někdo využíval, nicméně po nebi se proháněl britský BAC Provost, takže alespoň nějaký zážitek jsem si odnesl. Zajímavé letadlo.

BAC (blbý jméno pro letadlo, ne?) Jet Provost se vrací ze svého letu.

Parkování Provosta do hangáru

No nic, koupil jsem si v automatu Colu a vyrazil na pochod k domovu... už skoro.

427 Wing and Spirit of Flight Aviation Museum

Hned vedle JAM byla ještě jedna expozice. "427 Wing and Spirit of Flight Aviation Museum" je vlastně bývalá letištní kantýna, výzdobou odkazující k historii letectví v Londonu. Nebyl tam asi žádný vyloženě muzejní exponát, jen nějaké výstřižky a modely. Na druhou stranu mělo to místo takovou zvláštní atmosféru (nemělo to daleko ke kantýně z filmů o Bitvě o Británii). Chvíli jsem se tam motal, než si mě zase odchytil jeden z místních pánů. Po klasické úvodní konverzaci ("Chcete se na něco zeptat?" "Ani ne, děkuji.." "Co to máte za přízvuk, německý?" "Ne, český, ono to asi zní podobně" "Aha, moje rodina je původně polská...") mi dal pár věcí do souvislostí. Dozvěděl jsem se tak, že London byl krátce po začátku druhé světové války zvolen jako místo pro základní výcvik pilotů zemí Commonwealthu. V bezpečí, daleko od frontových bojů se tu cvičili piloti, kteří poté ještě prodělali specializovaný výcvik na konkrétní stroje v Británii. Tahle kantýna pochází právě z té doby. Jo, a strýc mého průvodce létal za války s Typhoonem:-)

Kantýna

Spooner Memorial Garden - navigátor Kenneth Spooner zahynul v roce 1943 při výcviku; když pilot letadla ztratil vědomí. Spooner převzal řízení (i když neměl pilotní výcvik) a umožnil 3 kolegům vyskočit, než se letadlo zřítilo. Tohle je jeho pamětní zahrádka.

No, pak už jsem ale vyrazil zase na dalších "5 kilometrů pro zdraví". Dorazil jsem na konečnou autobusů, počkal si tam asi 30 minut a nechal se busem odvézt až domů. Kupodivu nikdo nelitoval, že nešel "na letadla" se mnou.

No co, alespoň je za chůze čas přemýšlet o životě. Nebo o tom, že u takovéhle silnice si člověk může i zpívat. Chodce nepotkáte, autům to nevadí.