A tečka.: února 2012

Přijeli jsme 11.3.2010. Cesta z Palmýry (Tadmuru) nebyla moc náročná, pokud pozapomeneme na složitost vyjednávání s taxikářem - řidičem mikrobusu. Naštěstí mu tenkrát už nechybělo moc pasažérů, takže když jsme demonstrativně odešli z mininádražíčka kvůli přepálené ceně, za moment pro nás přišel jeden z dalších čekajících cestujících s kompromisním návrhem a my nakonec jeli. Během cesty se mikrobus pokazil jenom jednou. Trošku jsme šoférovi pomohli držet kryt motoru - odměnou nám bylo kafe. Jedna starší dáma nám (celkem překvapivě) držela batoh celou cestu batoh. My jí zase na oplátku překvapili naší neochotou vyhodit kelímek od kafe z okýnka auta. Zkrátka kulturní střet. :-) Cesta byla jinak celkem fádní, i když jsme přejížděli z pouště do evidentně úrodnější země; krátili jsme si ji pokusy pochopit arabskou abecedu z průvodce Lonely Planet (to je kniha, kterou se evidentně řídili evidentně všichni samostatně cestující turisté - o Sýrii jich zase tak moc není). Spolucestující nám trošku pomáhali s výslovností, ale nebyli z těch relativně mnoha, kteří něco uměli anglicky. I když většina lidí se omezovala na zvolání “How are you? Where are you from?” - tyhle větičky jsme slyšeli snad tisickrát :-)

Když jsme tedy konečně dorazili do cíle, nechtělo se nám hned zase seznamovat s dalšími taxikáři, vydali jsme se tedy do centra pěšky. Prý 7 kliometrů podél hlavní silnice, tvrdil Lonely Planet. Procházka to byla celkem pěkná, zabloudit se nedalo. A alespoň jsme viděli univerzitní kampus. A kopec, kde bývala citadela. A mohli jsme si něco malého koupit v pekařství.
Když už jsme byli skoro v centru, přišli za námi najednou tři mladí kluci. No dobře, nebylo to tak úplně najednou - chvíli nás předtím opatrně sledovali:-) Ptali se nás jestli jsme .. skauti. Prý bychom podle batohů mohli být. Odpověděli jsme, že bohužel ne. Trošku je to zklamalo (oni sami evidentně byli), ale neodradilo.Za chvíli za námi přišli znova. Chtěli by nám něco dát. Odznáček. Skautskou lilii. Jenže co bychom jim mohli dát na oplátku zase my? Nakonec dostali českou padesátikorunu - nejlepší suvenýr, který jsem našel po kapsách. Dáreček měl evidentně úspěch - Hradčany na dvoubarevné minci evidentně zaujaly.

Pohled od "Citadely". (1)

Na hlavním náměstí (s hodinovou věží) jsme začali hledat hotel. První byl přístupný jen výtahem (s obsluhou) a celkem drahý. Nakonec jsme našli v jedné postranní uličce, ve starém domě zřejmě francouzského stylu, levnější. Horší hotel jsem asi v životě neviděl, ale k přespání na dvě noci to stačilo. Ono to popravdě nebylo zrovna turistické město. Nás do něj vlastně přivedla moje touha vidět Krak des Chevaliers - podle Lawrence z Arábie nejkrásnější křižácký hrad na Blízkém východě. Což odtud bylo na celodenní výlet.

Bylo ovšem pořád celkem brzo, takže jsme se vydali na průzkum. Prošli jsme tržištěm, o poznání menším, než bylo to v Damašku. Vylezli na kopec, kde kdysi stávala Citadela. Ta už dávno nestojí, ale alespoň je z onoho kopce celkem pěkný výhled.

Pohled od "Citadely". (2)

Hledali jsme kostel Opasku panny Marie. Je zajímavé, kolik kostelů v Sýrii je. Na druhou stranu to neznamená, že by se nějak snadno hledaly. Po nějaké době bloudění starým městem jsme se rozhodli zkusit se zeptat jednoho z kluků co si hráli venku. Nebyl to úplně typický průvodce, ale rozhodně ho zaujal náš foťák s vyklápěcím displejem. Nechal jsem ho ať se vyfotí...

Kupodivu jsme se nakonec nějak pochopili a on nás dovedl ke kostelu. Když nám začal ukazovat co všechno se dá dělat v kostele se svíčkami a trošku povykovat, byl čas odvést ho zpátky venl, odměnit ho drobnými, poděkovat a rozloučit se.

Náš průvodce

V kostele se nás hned ujal další místní pán. Vyprávěl nám (naštěstí anglicky) historii opasku, který prý dala Marie sv. Tomášovi. Opasek pak trošku cestoval a po smrti sv. Tomáše se měl vrátit zpátky do Palestiny. Nakonec prý ale biskup, který jej nesl z Turecka na cestě onemocněl a nakonec právě v tomto městě zemřel. Opasek tu zůstal a místní ho ukryli . Tedy, po pravdě řečeno mám dojem, že takových opasků je po světě víc, ale co - v Ummajovské mešitě v Damašku taky mají jeden z hrobů Jana Křtitele.

Kostel Opasku panny Marie

Vyrazili jsme hledat hlavní autobusové nádraží - odtud měly odjíždět i mikrobusy na Krak. Podle průvodce mělo být z centra další 3 km daleko. Po předchozích dobrých zkušenostech jsme se po nějaké době opět raději zeptali na cestu. Pán sice neuměl anglicky, ale a) už jsme zvládli pozdrav b) autobusům se v Sýrii naštěstí říkalo univerzálně “Pullman”. Než by nám pracně vysvětloval kam že to vlastně máme jít, zkrátka nás dovedl na zastávku a posadil nás do autobusu místní MHD, či co to bylo. Nádraží jsme tedy úspěšně našli (de facto jsme tak za den prošli celé město od jižního po severní konec) a byl čas vyrazit zpátky do centra a na večeři.

Po cestě zpátky jsme se ještě zastavili v největší mešitě ve městě - mešitě Chalida ibn al-Walída. To byl společník Mohameda a velitel jeho armády. Mešita se podle něj nejen jmenuje, ale je v ní i jeho hrob. Ten jsme ovšem neviděli, protože jsme to tentokrát nechtěli přehánět s turistickou vlezlostí a stačilo nám poslouchat zpěv Muezzina v zahradě mešity.

Mešita Chálida ibn al-Valída

Na náměstí s hodinami jsme našli restauraci zvanou Beirut - evidentně s tradicí už od padesátých let. Samozřejmě jsme opět riskli místní (no dobře, libanonské) jídlo, samozřejmě bylo opět velmi dobré (a samozřejmě se změna stravy projevila v dalších dnech;-). V restauraci moc plno nebylo - zároveň s námi večeřel jen postarší americký pár. Hamburgery - asi pro jistotu.

Trošku jsme se prošli po centru města. Vypadalo jinak než Damašek, ze kterého jsme viděli prakticky jen historické Staré město i než Palmýra, která působila dojmem příliš velké vesnice, postavené vedle neuvěřitelného historického komplexu. Tohle město mi hodně připomínalo Evropu. Dokonce tu zrovna byla i výstava “Země krásná neznámá”, která byla nedlouho předtím v Praze na Kampě. Jen o něco víc zaměřená na Sýrii. ;-)

"Země krásná neznámá"

Dostali jsme žízeň a chtěli si koupit vodu. Bohužel jsme si ukázali na láhev, která nebyla na prodej - asi si v ní prodavač u stánku chladil vodu pro sebe. Bleskově rozhodl a láhev nám dal. Čímž nám trošku přidělal problémy, protože pro změkčilé turisty je přece jen rozumnější pít vodu balenou.

Ještě jsme si stihli koupit cukroví. Prodavač neuměl anglicky, my měli zatím ještě problémy s arabsko-indickými číslicemi. Zkoušel přesvědčit jednu slečnu, která byla v obchodě s přítelem, jestli by nezkusila dělat tlumočnici, ta se ale evidentně příliš styděla. Nakonec jsme se ovšem domluvili i tak a odnášeli jsme si krabici plnou sladkého (opravdu sladkého) cukroví. I slečna se nakonec odvážila a venku si na nás nakonec pár frází typu “Jak se máte?” “Jak se vám tu líbí?” vyzkoušela.

Už byl čas jít spát, vrátili jsme se tedy do hotelu. Druhý den ráno jsme jeli na Krak des Chevaliers... pak jsme se vrátili, strávili v onom městě další večer - a další den pokračovali autobusem do Lattákie.

Dva dny v Homsu. Lišily se oproti zbytku Sýrie. Lidé evidentně nekoukali na turisty jako na někoho koho by mohli natáhnout (zbytek země v tomhle připomínal centrum Prahy). Byli opravdu hodně milí a přátelští. Byli jsme pro ně zajímaví, okno do světa, o kterém vědí, ale nejspíš nemají bezprostřední šanci ho poznat. Damašek vypadal trošku pseudohistoricky, Palmýra jako skanzen. Homs působil moderním a otevřeným dojmem. Pěkné místo na dovolenou, další z našich pohledů na Sýrii.

Ne tak o dva roky později. Homs se stal centrem humanitární katastrofy. Po ulících jezdí tanky, do domů střílí dělostřelectvo. Vznikají rezoluce Rady Bezpečnosti OSN, které pak může vetovat Rusko a Čína. Bašár al-Asád překonává v represích svého otce nechválně známého masakrem v Hamá. Nevím kolik z těch lidí na které si pamatuji je stále na živu. Nevím, na které stojí straně. Jediné co vím, že fascinující a přátelský Homs, který jsem poznal už zřejmě neexistuje...

MJ. :-(