Zpátky... a zase tam

Aká bola cesta? V létě jsme byli s D 7 týdnů zpátky v Čechách. Naštěstí pořád nemají nic společného s dramatickým obrazem, jaký se vykresluje v českém zpravodajství. Až všechna ta nenávist a strachy ze zpráv a  internetu probublají do reálného života, bude to tam nejspíš vážně otravné. Zatím se to ale zas tak moc nestalo (i když náznaky jsou), takže jsme si pobyt užili. Ono je totiž Česko ve srovnání s Kanadou vážně moc pěkné - po roce tady jsem hltal každou vesničku, kostel, dům. V Kanadě jsem získal novou perspektivu.

Václav Havel Airport Prague

Nakonec jsme ale museli vyrazit na cestu "zase tam". Tentokráte jsme volili přímější spojení Praha-Toronto s kanadskou - quebeckou - společností Air Transat. Večer před cestou z Prahy jsem si ještě kontroloval informace o cestě - a zjistil jsem, že jsme minuli let letadlem s imatrikulací C-GITS, takže nemůžeme bohužel vyprávět, jak jsme letěli strojem, kterému v roce 2006 došlo nad Atlantikem palivo a muselo přistát místo v Portugalsku na Azorech (pro fanoušky dokument na YouTube;-). No, C-GITS letěl na lince do Prahy o týden dřív, takže nic...

Naše letadlo - C-GTSN, pokud by to teda někoho zajímalo (a omlouvám se za špatně zaostřenou fotku)

Zase jsem si užil cestování s D. Je o rok starší a já jsem pořád stejně mladý - už první policajt na pražském letišti začal otázkou "Kdo má na koho papíry?" Moc jsem nechápal co tím myslí, zřejmě se snažil žertovat, nicméně jsem mu odvětil, že asi mám já papíry na D (a začal jsem přemýšlet jestli opravdu někde něco mám:-) Policajt se podíval D do pasu, povídá, aha rok narození 2002... a dále nevtipkoval. {aby to nevyznělo nějak blbě - vtipkování mi nevadí, vážní úředníci jsou mnohem nebezpečnější!}

Na Gate jsme zase dostali šanci rozloučit se s českou mentalitou.. nebo možná spíš tradicemi. Na ne-schengenském terminálu se cestující skenují až před nástupem do letadla. Jeden skener ze dvou byl nicméně schovaný za rohem a nikdo k němu nešel. Pánové, kteří jej obsluhovali, čas od času zkusili k čekajícím tichounce česky říct, že je u nich volno - na což řada, v níž stáli většinou Kanaďani, obvykle moc nereagovala. My, jsa obdařeni schopností mluvit a rozumět vyvolenému jazyku, jsme sice k tomuhle skeneru šli, většina lidí ale pořád zůstávala u toho prvního. Pán sledující obrazovku skeneru to lakonicky ohodnotil směrem ke kolegovi: "No, mně to nevadí, mám míň práce."

Nápis Toronto - Montreal na ceduli mi přijde poněkud.. hokejový:-) 

Do letadla jsme nastupovali až na konci řady - v letadle se ještě nasedíme dost a každá vteřina na WiFi se počítá, že?;-) Slečna, která mi kontrolovala obličej vůči pasu a pas vůči obličeji mi začala klást divné otázky:

"Odbavoval jste nějaká zavazadla?"
"Jo, 2"
"Máte ještě nějaký jiný pas? Kanadský třeba?"
"Ne, proč se ptáte?"
"Nemáte na pase nalepenou nálepku, kterou jsme vám tam dali. To jste ji asi sloupnul. Tak to příště nedělejte."
"... ???"

Presumpce viny je super věc, obzvlášť když ona slečna držela v ruce můj pas, na kterém jsou nalepeny nálepky ještě z mé cesty do Izraele před 4 lety... :-) No, alespoň že mě pustila dovnitř.

Let

Vystartovali jsme směr.... Montreal. Neobvyklé bylo, že v posádce byla jedna stewardka, která se snažila překládat hlášení do češtiny. Tipnul bych si, že se už narodila v Kanadě, takže její čeština měla daleko k formálním hlášením, ozývajícím se v letadlech obvykle. Ale bylo to celkem sympatické.

Let přes Atlantik je dlouhý a celkem nudný. D naštěstí tentokrát neměla ucpané uši, což je stav, kterého si užila po cestě tam a zřejmě by ho nechtěla prožít znova. Koukali jsme na filmy a seriály - nejlepší mi přišel kanadský Murdoch (doporučuju, je to hodně kanadské!), viděl jsem ještě pár dílů Big Bang Theory (před pár lety mi přestal připadat legrační... v letadle se ideálně testuje, jestli se to nezměnilo; nezměnilo), jeden celkem nudný film (Unfinished Business) a dokumentární film o Torontu. Posádka se snaží dlouhý let zpestřit rozdáváním jídel a nápojů, čímž vytváří podmínky pro zábavnou hru "Do fronty na záchod v letadle!". Kromě pána se širokými lokty (vyhrál opěrku, ale bylo mu to pořád trošku málo), který byl zřejmě [neznámý-Slovan] a čas od času se pouštěl se svou, za ním sedící rodinou, do hlasitých diskuzí v [neznámý-slovanský-jazyk] smíchanou s angličtinou, mě už nic nerozptylovalo a nezabavovalo.

Interiér letadla, frontová fotografie;-)

Když člověk sedí uprostřed letadla, nevidí z celé cesty víc, než pozici na mapě.

Montréal–Pierre Elliott Trudeau International Airport

Po 8 hodinách letu (byli jsme oproti plánu snad o hodinu rychlejší) jsme přistáli v Montrealu. Letadlo se relativně vyprázdnilo - zůstalo jenom 177 lidí pokračujících do Toronta. Vyměnila se i posádka stewardů a piloti. V Montrealu se doplňovalo palivo - museli jsme zůstat na palubě a čekat asi hodinu. Naštěstí tam do letadla dosáhla místní WiFi (opět volná, stejně jako v Praze a Torontu... to už teď mají všude?;-), takže se trošku rozšířily možnosti co dělat.

V Montrealu jsme nakonec strávili víc času, než jsme museli (piloti: "Volali jsme už několikrát doplňovače paliva, ale zdá se, že mají dnes nějak napilno."). Do Toronta je to ovšem pak už jen skok (= necelá hodina letu).

Toronto Pearson International Airport

Letiště v Torontu.. to je zase jiný svět. Člověk si hned jakožto Evropan začne v té směsici národů připadat jako jeden z mnoha. Přílet z Prahy (kde vládne tendence myslet si, že nejsme jedni z mnoha, ale jedni z mála a ještě - jaksi starověce - "kulturní" a "vyvolení") do Toronta mi v tomhle ohledu přináší celkem úlevu. Akorát ta fronta na imigračním by mohla být trošku kratší:-)

V multikulti frontě jsme si postáli něco přes hodinku a půl, asi tak o patnáct minut déle, než bychom mohli, abychom stihli objednaný airport-taxi busík do Londonu. Přes úředníka jsme se prokecali celkem v klidu - na to, že nemáme v tuhle chvíli platné pracovní/studijní povolení, protože čekáme na jeho prodloužení, to šlo celkem hladce. Dostali jsme razítko... a byli jsme zpátky v Kanadě.

(Vynechám epizodu s tím, jak jsem přemýšlel, jestli nebudou problémy s různými pochutinami, které jsme si rozhodně do Kanady nedovezli a náležitě jsem je taky nepřiznal k proclení, poněvadž by nám je asi vyhodili, pokud by je našli ... pokud bysme teda nějaké měli, že? Nakonec nic nekontrolovali a nic nenašli. Kterej blázen by taky vozil ženě krabí pomazánku a rohlíky z Billy, že? Hehe.)

V Torontu jezdí nově na letiště vlaky. Nemají strojvedoucí/řidiče, asi se všichni kandidáti v téhle výšce s vlakem báli. 

Autobus-taxík nám sice ujel, ale protože se to stává, hned nás zařadili do dalšího, který odjížděl za hodinu a půl. No stress. V taxíku, který řídil stejný řidič, který nás vezl v červenci do Toronta - Rumun Tudor, jsme potkali upovídaného Kanaďana (on se teda označil jako "happy Canadian"), vracejícího se z Dominikánské republiky od svých rodičů, kteří se tam na stáří odstěhovali a užívají si prostředí bez stresu. K povídání s ním se přidali 2 Poláci, otec se synem, kteří žijí v Kanadě, ale byli na dovolené ve Švýcarsku a Itálii. Kanaďan povídal, že se po 8 letech vyléčil z rakoviny a má chuť cestovat. Tak jsme mu, jakožto zástupci Evropy, popisovali kam se má zajet podívat. Za dvě a půl hodiny cesty prakticky nezavřel pusu:-) Vážně by mě zajímalo, jestli někdy do Evropy pojede.

Terminál airbusů v Torontu. Tady vypadá klidně, ve skutečnosti je kolem čilý mezinárodní ruch. Janáčka si tam v klidu neposlechnete (tested).

Na stanici taxíků si nás převzal starší černošský taxikář (prakticky nás vytrhl jinému taxikářovi s tím, že tam byl dřív) a velkou (alespoň pro mě:-) limuzínou nas odvezl domů.

And that's it.

We are back (there).