Česká stopa

"Ou, nazdar, odkud jste?"

Kanada je země plná imigrantů. Teda alespoň podle Wikipedie patří mezi země s největším počtem imigrantů na hlavu . Není tedy úplně divné, že se vás ptají odkud jste. Vypadá to třeba takhle (resp. takhle nějak naposledy vypadal můj rozhovor v trafice):

"Můžu se zeptat odkud jste?"
"Jasně. Z České republiky."
"Aha!" *chápavý pohled*
"Víte, kde to je?"
"... Hm, ne. Někde u Ruska?" *výraz mírné lítosti*
"Ani ne. Hranice máme s Německem, Polskem a Rakouskem" (sry, Slovensko;-). Je to střední Evropa."
"Ahá, střední Evropa! Zdálo se mi, že máte evropský přízvuk!"

Párkrát už se mě takhle v různých zemích ptali, takže mi odpověď s Německem, případně Německem a Rakouskem připadá nejvhodnější. Lituji, drazí národní buditelé, bez Němců to nejde. Sbohem panslavisme, od Ruska je potřeba držet se zase nějakou dobu dál, 40 let komunismu nás k němu přiblížilo blíž, než je zdrávo - a to i v očích "náhodného, přiměřeně zvídavého, cizince" ;-)

Pivo 

První věc, kterou byste určitě jakožto správní Češi hledali je pivo. Kanaďané hledání usnadňují jeho exkluzivním umístěním do specializovaných obchodů. V "The Beer Store", což je takové pěkně chladné místo plné piva, jsem našel jen pár českých kousků. Na rozdíl od Finska, kde mě v Kuopiu překvapila přítomnost Litovle, se tady žádné velké překvapení nekonalo. Nejvýraznější značkou se zdá být "Czechvar", v obchodě měli ještě Staropramen a Kozla (kupodivu jsem nenašel Plzeň). Pokud vám Czechvar nic neříká, napovím, že London je město, kde se hlavní hokejová hala jmenuje Budweiser Gardens - ačkoli s Budějovicemi nemá nic společného. Tohle není kontinent, kde by Budvar mohl svůj boj o značku vyhrát.

Restaurace

Když už jsme se tak pěknou oklikou dostali do centra města k Budweiser Gardens - hned před ní najdeme hospodu Milos' Pub. Vevnitř jsem sice zatím nebyl, ale předpokládám, že časem podrobnější průzkum podnikneme a jak v Kanadě chutná točený "Budvar Czechvar Premium Lager" (jak stojí na lístku) vyzkoušíme. Kdyby vás zajímalo, kdo je to ten "Milos", přečtěte si rozhovor.

Milos' Craft Beer Emporium 

Hned ve vedlejší ulici stojí další restaurace s povědomým názvem - Marienbad (ok, celý název "Marienbad Restaurant - Chaucer's Pub" už tak povědomě nezní;-) Menu dokonce obsahuje smažák, nebo guláš s českými knedlíky, což je jídlo, které se prý H včera snažila v práci popsat svým brazilským kolegům. Mohli zajít do centra.

Marienbad

Knihovna

Kde jinde (kromě hospod) hledat českou stopu než v knihovně! Musím uznat, že nejsme Polsko a na jejich časopis Poláku žijících v Ontariu nemáme. Ale máme v knihovně vlastní poličku! Vlastně 2! Literatura samotná není úplně hot-top.. ale alespoň něco. A Slováci mají taky poličku - a vlastní... a pod jiným písmenkem!

Best of Czech literature!

V knihovně je taky k nalezení pár průvodců Prahou. Náhodně jsem jeden otevřel - potěšilo mě, že v části ostatní města bylo jak moje rodné Znojmo, tak "domovské" město Tábor. Historie Tábora byla popsána poměrně.. ehm.. "kreativně". Jan Hus byl například popraven v Praze ("Znáte přece všichni tu sochu na Staromáku, je tam jako živej!") a Jan Žižka poražen v bitvě v roce 1424... nicméně třeba se v Táboře pár Kanaďanů po cestě do Třeboně a Českého Krumlova taky staví.

Z úplně jiného konce (města)

Jsme tu už týden a celkem dost chodíme hore-dole. Zrovna včera jsme narazili na Pisek Denture Clinic, Oparany Mental Clinic zatím hledáme. No dobře, to už je trošku long shot :-) Podobně jako místní rodačka Jessica Zelinka. A vůbec - ještě pár dní tu bude předsedou nejsilnější ontarijské strany Tim Hudak (s ním už trošku švindluju, protože jeho dědeček byl Slovák a tenhle příspěvek se jmenuje "česká stopa" ;-)

Na druhou stranu jsem tu týden, takže nepochybuju, že pár českých stop ještě najdu.

A konec nakonec

Českou stopu jsme po důkladném pátrání našli i na hřbitově:

Český náhrobní kámen.

Oh... Canada

Řízením osudu jsem se dostal do Kanady. Znáte to - oženíte se takhle jednoho dne s vědkyní a ona vám oznámí, že součástí kariéry je cesta na pár let kamsi do ciziny. Ale bude to za dlouho, takže není důvod se tím trápit, že?

Za týden máme páté výročí svatby. Oslavíme ho v Londonu. V Ontáriu. V Kanadě.

Cesta kamsi

Pokud člověk nemá zrovna nadbytek peněz (čímž vás práce v knihovně, jako v mém případě, zrovna neohrozí), může cesta do Kanady vypadat třeba následovně:

1) bus Student Agency Praha - Frankfurt
2) letadlo Frankfurt - Dublin
3) letadlo Dublin - Toronto
4) letištní taxi Toronto - London

za své peníze pak dostane kvalitních 27 hodin cestování. Ve spojení s časovým posunem (-6h) jde o velmi elegantní způsob jak zapomenout, co je vlastně za den.

Praha - Frankfurt

Pouhý výpis destinací samozřejmě cestu dostatečně nevystihuje. Vezměme si hned cestu autobusem, zpestřenou dvojnásobnou kontrolou německou policií. Poprvé to byla hlídka dvou starších pánů na dálnici kousek za hranicemi. Zastavili nás v 1 hodinu v noci a s pistolemi u pasu prošli celým autobusem a kontrolovali doklady. Opět se ukázala moje neschopnost rozumět němčině, protože bych "Fünf Minuten" nezvládl přeložit jako "nebude to trvat míň než půl hodiny". Ale co už, Ordnung musí být. A o půl druhé v noci jdou věci pomaleji.

O druhou kontrolu jsme téměř přišli - proběhla totiž až v naší cílové (svým způsobem;-) stanici: na letišti ve Frankfurtu. Tentokrát autobus kontrolovala jednotka celníků a komisařů Rexů. Když jsme byli vyzváni abychom vystoupili (no.. to jsme stejně chtěli) a seřadili se na určeném místě do řady, napadlo mě, že jsem asi trošku přehnal svojí zálibu v historii, protože mi německé příkazy tohohle typu způsobují lehké mrazení v zádech... Požadavku pořádku bylo ovšem nakonec učiněno zadost - pánové si opět zkontrolovali v databázi nějaké pasy (co kdyby se něco od noci změnilo), pejskové pročenichali jestli si všichni před cestou vyprali a poté nás společně propustili. Teda .. společně ..  autobus pokračoval kamsi na Amsterdam a my jsme vyrazili trošku menším na Terminál 2.

Ein, zwei, Polizei...

Frankfurt - Dublin

... je cesta, která by se dala ze zápisků vynechat - nebýt jediné drobnosti. Irové už prodávají i pití! Už jsem se potkal s tím, že nedostanu "svačinku", ale i nealko za 2,50 - to jsem viděl poprvé (jo, nelítám s nízkonákladovkami... ale přece jen Aer Lingus je irský národní dopravce, ne? ;-) Ve spojení s tím, že nebyl ani elektronický check-in, ale stará dobrá dlouhá a pomalá fronta to vyvolávalo lehké obavy týkající se dlouhého letu přes oceán, které se ale nakonec nepotvrdili.

Frankfurt

Dublin - přistání

Hodný úředník, zlý úředník - Dublin

Na transferu v Dublinu jsem hned mohl D ukázat, že nemá spěchat se svým kritickým úsudkem. Když jsme přišli na další kontrolu, nelíbil se jí člověk u osobní prohlídky. Na všechny mluvil, poletoval tam a zpátky, říkal lidem co mají dělat (většinou s nějakou zdvořilostí, takže chrlil slova strašidelným tempem), podával krabice na věci... zkrátka horor (aspoň pro D). My jsme samozřejmě byli šťastnější, protože než jsme se ve frontě dostali až k samotné kontrole, strašidelně milému pánovi skončila směna (pochybuju, že by tohle vydržel dělat víc než hodinu v kuse) a nastoupil správný bachařsky vyhlížející a chovající se Irčan. Na nikoho nemluvil, nikomu nepomáhal, jen pokyny vydával a pak pozoroval jak je ubozí cestující plní (to místo mu bylo nápomocné i tím, že si člověk vyndával věci do krabice - která ovšem byla asi až o 3 metry dál, což znamenalo obcházet na cestě pro krabici frontu před vámi). I D uznala, že by byl lepší ten ukecaný...

Flying machine

Dublin - Toronto

Pěkný, 6:45 trvající let. Neletěli jsme ani přes Island, ani přes Grónsko, zato jsme viděli východní cíp Kanady. Nakonec se nepotvrdila ani obava z placení všeho - nealko bylo zadarmo, na alko jsem po 14 hodinách cestování neměl chuť a oběd a kafe nám dali. Jen sluchátka byla trošku špatná, takže nemělo cenu  moc koukat na filmy. Já jsem nakonec dal jen Lego Movie. Trvalo mi to skoro celou cestu, protože jsem vždycky po čtvrt hodině usnul. Ale film měl pěkný konec, všem legistům doporučuji:-)

Ledovce u pobřeží Kanady... nebo taky ne :-)

Kanadská divočina

Toronto - přistání

Toronto

Z Toronta jsem si odnesl (opět) poznání, že cestování s dcerou, která vypadá starší, než je, za současné podmínky, že vy vypadáte mladší než jste, svět mate. Hlavně když musíte projít přes imigrační úředníky. Nakonec jsme to nějak dali a přes úřednické otázky typu "Is this your wife?" jsme došli u třetího okýnka k předpřipravené větě "This is my daughter." ... uff.. poslední věta, kterou jsme slyšeli ale byla "You're all set." Dostali jsme naše studijní a pracovní povolení a vyrazili jsme hledat taxibus RobertQ, který nás měl odvézt do Londonu.

Toronto-London

Vyjedete z Toronta, pojedete 2 hodiny rovně, pak zahnete doprava a jste v Londonu. Jednoduché, ne? Nápisy u silnice typu "Welcome to Cambridge, Regional Municipality of Waterloo" naznačují, že budu muset hodit své zeměpisné znalosti za hlavu a pořídit si nové. To se ovšem dalo čekat už ve chvíli, kdy jsem narazil na to, že se snad všechny řeky v okolí Londonu jmenují Thames. Do našeho nového (provizorního) domova nás nakonec vzal taxík. Šofér našel ulici, dům byl naštěstí dobře označen a tak byla poslední věta naší cesty: "Támhle asi stojí moje žena, ale pojeďte blíž abych si mohl být jistý, neviděl jsem ji 5 měsíců." Prý tam stála hodinu;-)

Travel blog from Syria... coming too late

We arrived on the 11th March 2010. The travel from Palmyra (Tadmur) was not very difficult - if we forget on difficulty of bargain with taxi/minibus driver. We were quite lucky he was waiting for last passengers. When we left the station to demonstrate that his requested price is too high, one of the fellow passengers soon came with a compromise suggestion a we at last agreed. The bus broken down only once during the trip. We helped the driver to hold the bonnet and were rewarded by coffee. One lady was (quite surprisingly) holding one of our bags during the travel. We surprised her too - we did not agreed to throw plastic cups out of the car's window. Clash of cultures in its essence, isn't it? :-) The trip was quite boring - we were coming from the desert to obviously more fertile lands. We were trying to shorten it a bit by trying to learn some Arabic letters from our Lonely Planet travel guide (that is The Book for all tourist travelling on their own - there are not many books about Syria). Our co-travellers were helping a bit, but they did speak English probably as much as we spoke Arabic. OK, most of the people usually shouted just "How are you? Where are you from?" - we heard these sentences about thousand times:-)

When we at last came to our destination, we didn't like the idea to go and meet another taxi drivers. So we decided to walk to the centre. It should be 7 km on the main street, Lonely Planet said. The walk was quite nice, it was not possible to be lost. And we saw University campus. And the hill where Citadel used to be. And we bought something small in local bakery.

As we were close to the city centre, three boys suddenly came to us. Well, it was not so sudden as they were following us for some time before. They asked us if we are ... scouts. They said we have bags as scouts. We replied that unfortunately we are not. They were disappointed (as it was evident they WERE scouts :-) but not discouraged. After I while they came back to us. They want to give us something. A badge. Scout lilly. But what can we give them back in return? At last they got Czech 50CZK coin - it was the best souvenir I could find on me. They were quite impressed by bi-metal coin with image of Prague Castle on it.

View from  "Citadel". (1)

We started to search any hotel on the main square (the one with clock tower). The first one was accessible only by lift (operated by a lift-boy) and quite expensive. After some time we found another (cheaper) one in a small street nearby - it was situated in an old french-style house. It was worst hotel I have been in my life but it was quite enough for two nights. In fact this city was not very interesting for tourist. We came there because my desire to see Krak des Chevaliers - according to Lawrence of Arabia most beautiful castle on the Middle East. It was one day trip from this city.

View from "Citadel". (2)

But it was still to early in the day so we decided to go explore the city a bit more. We went through the market, much smaller than the one in Damascus. We climbed up on the hill where was Citadel long time ago. It is not there any more but it was possible to enjoy nice view from that hill.

Then we looked for Church of Virgin Mary's Belt. It is interesting how many churches you can find in Syria. On the other hand it does not mean thay you can find them very easily;-) After some time wandering in the old city we decided to ask one of boys playing on the street. He  definitely was not most typical guide, but he was very interested in our camera with swivel display. I let him to make picture of himself...

Surprisingly, we at last somehow understood each other and he took us to the church. When he started to show us what everything you can do in a church with candles it was time to take him back out the church, reward him with some coins, thank him and say goodbye.

Our guide

A local man took care of us almost immediately and started to tell us a story of the church and the belt. Belt was given by Virgin Mary to St. Thomas. It travelled a bit and after St.Thomas dead it was to be returned to Palestine. But bishop who was carrying the belt felt ill and died in this city. Belt remained here and locals hide it. To be honest, I think there is much more than one such belt in the world but never mind - in Umayyad Mosque in Damascus is also buried one of John the Babtist's heads.

Church of Virgin Mary's Belt

We started our search for main bus station - it was the place from which minibuses to Krak should be departing. According to guide it should be about next 3 km to the north. After previous good experience we were not afraid to ask for directions. Man we spoke to did not speak English but a) we knew at the time how to say "Hello" in Arabic b) we were quite lucky that buses were in whole Syria called "Pullman". Instead of trying to explain us where we should go, he took us to a bus stop and after bus arrived he helped us to buy the ticket. So we found the bus station (in fact we walked through the whole city from south to north border) and then returned to the city centre to find some place for a dinner.

On way back we had a small stop in the city's biggest mosque - Khalid ibn Al-Walid's mosque. He was a companion of Mohammed and commander of his army. Mosque is not only named after him but is also place of his grave. However, we did not see it because we did not wanted to be too intrusive. So we were fine with listening to muezzin in the mosque's garden.

 Chalid ibn al-Walida Mosque

On the main street we found a restaurant called Beirut - obviously with tradition from 50ies. Of course we risked to have local (ok, Lebanese ;-) food and of course it was again very good (and of course, change of cuisine had later some side effects ;-). There were not many people in the restaurant - in the same time as we there was just one older American couple. They had hamburgers - probably to be safe:-)

We walked a bit in the city centre. It looked quite different than Damascus (we saw just historical Old City there) and Palmyra (which was just too big village build next to incredible historical complex). This city reminded me Europe. On the street where even displayed photos from the exhibition "Earth from Above" which was not too long before displayed in Prague. The only difference was more photos from Syria in this version;-)

"Earth from Above"

Then we got thirsty and wanted to buy some water. Unfortunately we pointed on a bottle that was not probably for sale - maybe it was salesman's own. He gave it a quick thought and just gave it to us. By which he made us some problems because for over-sensitive tourists it is wiser to drink only bottled water.

Next thing we managed to do was buying some sweets. The shopkeeper did not spoke English at all and we still had some problems with Indo-Arabic numbers. He tried to convince one young woman in the shop to translate for us, but she was obviously too shy. We make the deal after all even without translation and got a box full of (very sweet ;-) sweets. Young woman we met in the shop found some courage after all and came to us on the street to try some of basic phrases (like "How do you like it here?").

It was time to go for bed so we returned to the hotel. Next day we went to Krak des Chevaliers... then we returned and stayed in the city for another night. Next day we continued by bus through Tartus to Lattakia.

Two days in Homs. It was quite different compared to the rest of Syria. People were not obviously looking on tourists like on someone to be ripped off (rest of the country seemed in this more similar to Prague city centre). They were really very nice and friendly. We were interesting for them, the window to the world they know about but likely have no big chance to see. Damascus looked a bit pseudo historic, Palmyra was open-air museum. Homs seemed to be modern and open city. Nice place to visit, another of our views of Syria.

Not so two years later. Homs became centre of humanitarian catastrophe. There are tanks crossing streets, artillery shelling houses. UN Security council resolutions are created just to be vetoed by Russia and China. Bashar al-Asad overcomes his father - infamous for Hama Massacre. I do not know how many of people I've met is still alive. I do not know on which side they are standing now. The only thing I know is that fascinating and friendly Homs does not exist any more...

MJ. :-(

Clock tower - main square

Souq - marketplace

Hotel room

Virgin Mary's Belt

Virgin Mary giving his belt to St.Thomas

Near the mosque

Scouts of Syria

Square at night

...

February 2012 - Entrance to the

Church of Virgin Mary's Belt

damaged by explosions

Opožděný cestopis...

Přijeli jsme 11.3.2010. Cesta z Palmýry (Tadmuru) nebyla moc náročná, pokud pozapomeneme na složitost vyjednávání s taxikářem - řidičem mikrobusu. Naštěstí mu tenkrát už nechybělo moc pasažérů, takže když jsme demonstrativně odešli z mininádražíčka kvůli přepálené ceně, za moment pro nás přišel jeden z dalších čekajících cestujících s kompromisním návrhem a my nakonec jeli. Během cesty se mikrobus pokazil jenom jednou. Trošku jsme šoférovi pomohli držet kryt motoru - odměnou nám bylo kafe. Jedna starší dáma nám (celkem překvapivě) držela batoh celou cestu batoh. My jí zase na oplátku překvapili naší neochotou vyhodit kelímek od kafe z okýnka auta. Zkrátka kulturní střet. :-) Cesta byla jinak celkem fádní, i když jsme přejížděli z pouště do evidentně úrodnější země; krátili jsme si ji pokusy pochopit arabskou abecedu z průvodce Lonely Planet (to je kniha, kterou se evidentně řídili evidentně všichni samostatně cestující turisté - o Sýrii jich zase tak moc není). Spolucestující nám trošku pomáhali s výslovností, ale nebyli z těch relativně mnoha, kteří něco uměli anglicky. I když většina lidí se omezovala na zvolání “How are you? Where are you from?” - tyhle větičky jsme slyšeli snad tisickrát :-)

Když jsme tedy konečně dorazili do cíle, nechtělo se nám hned zase seznamovat s dalšími taxikáři, vydali jsme se tedy do centra pěšky. Prý 7 kliometrů podél hlavní silnice, tvrdil Lonely Planet. Procházka to byla celkem pěkná, zabloudit se nedalo. A alespoň jsme viděli univerzitní kampus. A kopec, kde bývala citadela. A mohli jsme si něco malého koupit v pekařství.
Když už jsme byli skoro v centru, přišli za námi najednou tři mladí kluci. No dobře, nebylo to tak úplně najednou - chvíli nás předtím opatrně sledovali:-) Ptali se nás jestli jsme .. skauti. Prý bychom podle batohů mohli být. Odpověděli jsme, že bohužel ne. Trošku je to zklamalo (oni sami evidentně byli), ale neodradilo.Za chvíli za námi přišli znova. Chtěli by nám něco dát. Odznáček. Skautskou lilii. Jenže co bychom jim mohli dát na oplátku zase my? Nakonec dostali českou padesátikorunu - nejlepší suvenýr, který jsem našel po kapsách. Dáreček měl evidentně úspěch - Hradčany na dvoubarevné minci evidentně zaujaly.

Pohled od "Citadely". (1)

Na hlavním náměstí (s hodinovou věží) jsme začali hledat hotel. První byl přístupný jen výtahem (s obsluhou) a celkem drahý. Nakonec jsme našli v jedné postranní uličce, ve starém domě zřejmě francouzského stylu, levnější. Horší hotel jsem asi v životě neviděl, ale k přespání na dvě noci to stačilo. Ono to popravdě nebylo zrovna turistické město. Nás do něj vlastně přivedla moje touha vidět Krak des Chevaliers - podle Lawrence z Arábie nejkrásnější křižácký hrad na Blízkém východě. Což odtud bylo na celodenní výlet.

Bylo ovšem pořád celkem brzo, takže jsme se vydali na průzkum. Prošli jsme tržištěm, o poznání menším, než bylo to v Damašku. Vylezli na kopec, kde kdysi stávala Citadela. Ta už dávno nestojí, ale alespoň je z onoho kopce celkem pěkný výhled.

Pohled od "Citadely". (2)

Hledali jsme kostel Opasku panny Marie. Je zajímavé, kolik kostelů v Sýrii je. Na druhou stranu to neznamená, že by se nějak snadno hledaly. Po nějaké době bloudění starým městem jsme se rozhodli zkusit se zeptat jednoho z kluků co si hráli venku. Nebyl to úplně typický průvodce, ale rozhodně ho zaujal náš foťák s vyklápěcím displejem. Nechal jsem ho ať se vyfotí...

Kupodivu jsme se nakonec nějak pochopili a on nás dovedl ke kostelu. Když nám začal ukazovat co všechno se dá dělat v kostele se svíčkami a trošku povykovat, byl čas odvést ho zpátky venl, odměnit ho drobnými, poděkovat a rozloučit se.

Náš průvodce

V kostele se nás hned ujal další místní pán. Vyprávěl nám (naštěstí anglicky) historii opasku, který prý dala Marie sv. Tomášovi. Opasek pak trošku cestoval a po smrti sv. Tomáše se měl vrátit zpátky do Palestiny. Nakonec prý ale biskup, který jej nesl z Turecka na cestě onemocněl a nakonec právě v tomto městě zemřel. Opasek tu zůstal a místní ho ukryli . Tedy, po pravdě řečeno mám dojem, že takových opasků je po světě víc, ale co - v Ummajovské mešitě v Damašku taky mají jeden z hrobů Jana Křtitele.

Kostel Opasku panny Marie

Vyrazili jsme hledat hlavní autobusové nádraží - odtud měly odjíždět i mikrobusy na Krak. Podle průvodce mělo být z centra další 3 km daleko. Po předchozích dobrých zkušenostech jsme se po nějaké době opět raději zeptali na cestu. Pán sice neuměl anglicky, ale a) už jsme zvládli pozdrav b) autobusům se v Sýrii naštěstí říkalo univerzálně “Pullman”. Než by nám pracně vysvětloval kam že to vlastně máme jít, zkrátka nás dovedl na zastávku a posadil nás do autobusu místní MHD, či co to bylo. Nádraží jsme tedy úspěšně našli (de facto jsme tak za den prošli celé město od jižního po severní konec) a byl čas vyrazit zpátky do centra a na večeři.

Po cestě zpátky jsme se ještě zastavili v největší mešitě ve městě - mešitě Chalida ibn al-Walída. To byl společník Mohameda a velitel jeho armády. Mešita se podle něj nejen jmenuje, ale je v ní i jeho hrob. Ten jsme ovšem neviděli, protože jsme to tentokrát nechtěli přehánět s turistickou vlezlostí a stačilo nám poslouchat zpěv Muezzina v zahradě mešity.

Mešita Chálida ibn al-Valída

Na náměstí s hodinami jsme našli restauraci zvanou Beirut - evidentně s tradicí už od padesátých let. Samozřejmě jsme opět riskli místní (no dobře, libanonské) jídlo, samozřejmě bylo opět velmi dobré (a samozřejmě se změna stravy projevila v dalších dnech;-). V restauraci moc plno nebylo - zároveň s námi večeřel jen postarší americký pár. Hamburgery - asi pro jistotu.

Trošku jsme se prošli po centru města. Vypadalo jinak než Damašek, ze kterého jsme viděli prakticky jen historické Staré město i než Palmýra, která působila dojmem příliš velké vesnice, postavené vedle neuvěřitelného historického komplexu. Tohle město mi hodně připomínalo Evropu. Dokonce tu zrovna byla i výstava “Země krásná neznámá”, která byla nedlouho předtím v Praze na Kampě. Jen o něco víc zaměřená na Sýrii. ;-)

"Země krásná neznámá"

Dostali jsme žízeň a chtěli si koupit vodu. Bohužel jsme si ukázali na láhev, která nebyla na prodej - asi si v ní prodavač u stánku chladil vodu pro sebe. Bleskově rozhodl a láhev nám dal. Čímž nám trošku přidělal problémy, protože pro změkčilé turisty je přece jen rozumnější pít vodu balenou.

Ještě jsme si stihli koupit cukroví. Prodavač neuměl anglicky, my měli zatím ještě problémy s arabsko-indickými číslicemi. Zkoušel přesvědčit jednu slečnu, která byla v obchodě s přítelem, jestli by nezkusila dělat tlumočnici, ta se ale evidentně příliš styděla. Nakonec jsme se ovšem domluvili i tak a odnášeli jsme si krabici plnou sladkého (opravdu sladkého) cukroví. I slečna se nakonec odvážila a venku si na nás nakonec pár frází typu “Jak se máte?” “Jak se vám tu líbí?” vyzkoušela.

Už byl čas jít spát, vrátili jsme se tedy do hotelu. Druhý den ráno jsme jeli na Krak des Chevaliers... pak jsme se vrátili, strávili v onom městě další večer - a další den pokračovali autobusem do Lattákie.

Dva dny v Homsu. Lišily se oproti zbytku Sýrie. Lidé evidentně nekoukali na turisty jako na někoho koho by mohli natáhnout (zbytek země v tomhle připomínal centrum Prahy). Byli opravdu hodně milí a přátelští. Byli jsme pro ně zajímaví, okno do světa, o kterém vědí, ale nejspíš nemají bezprostřední šanci ho poznat. Damašek vypadal trošku pseudohistoricky, Palmýra jako skanzen. Homs působil moderním a otevřeným dojmem. Pěkné místo na dovolenou, další z našich pohledů na Sýrii.

Ne tak o dva roky později. Homs se stal centrem humanitární katastrofy. Po ulících jezdí tanky, do domů střílí dělostřelectvo. Vznikají rezoluce Rady Bezpečnosti OSN, které pak může vetovat Rusko a Čína. Bašár al-Asád překonává v represích svého otce nechválně známého masakrem v Hamá. Nevím kolik z těch lidí na které si pamatuji je stále na živu. Nevím, na které stojí straně. Jediné co vím, že fascinující a přátelský Homs, který jsem poznal už zřejmě neexistuje...


MJ. :-(

Hodinová věž - hlavní náměstí

Súk - tržiště

Hotelový pokoj

Opasek panny Marie

Panna Marie dává svůj opasek sv.Tomášovi

U mešity

Syrští skauti

Noční náměstí

...

Únor 2012 - Výbuchy poškozený vchod ke kostelu Opasku panny Marie