Toronto III. - Hockey Hall of Fame

(listopad 2014)

Minule jsme museli udělat zastávku na jídlo v Eaton Centru, ale už jsme zase na cestě Torontem na jih po Yonge Street a za chvíli budeme u Hall of Fame.

Hall of Fame - specifický druh chrámu, jeden z mála (nízkých) historických domů v centru Toronta.

Hall of Fame

Hokejová Síň slávy se nachází na rohu Yonge a Front Street v centru Toronta. Na první pohled. Druhý pohled - na zavřené dveře staré budovy - ukáže, že tudy cesta nevede. Musíme skrz atrium vedlejší budovy zpátky do podzemí PATHu, o patro níž. Naštěstí je cesta celkem dobře značena. Nakonec se ukáže, že tenhle starý dům hostí jen malou část muzea. Ale nepředbíhejme.

Hned za vchodem najdeme rekordy NHL, historii a expozici věnovanou největším hvězdám.

Mr. Hockey - Gordie Howe

The Great One - Wayne Gretzky

Prsteny vítězů Stanley Cupu - každý rok se vyrábí nová verze.

Vysvětlení, proč se anglicky dres občas řekne "sweater".

V dalším koutě se nachází Hall of Fame IIHF - Síň slávy mezinárodní hokejové federace. Pro Kanaďany je asi spíš taková popelka, ale mě se i tahle expozice líbila.

Hala slávy IIHF - tuším, že se uvažuje o jejím stěhování.. a pak už jí nenajde nikdo:-)

Nagano 1998.

A pak, že je hokej hra jen pro pár vybraných národů! (no jo no, jasně že je)

Taky jsem jako malej sbíral puky...

Série Kanada - SSSR z roku 1972 je dodnes v paměti Kanaďanů. Ale jaká byla role té hadice netuším, někdo asi ukradl popisek.

Další část je věnovaná týmům současné NHL. Nachází se tu taky interaktivní části - můžete si zkusit vystřelit na virtuálního brankáře, nebo naopak chytat proti virtuálním střelcům (využívá se engine herní série NHL od EA Sports), zkusit vědomostní kvíz, komentovat zápas a pod.

Toronto a Vancouver, východ a západ Kanady. A taky sousedi v Hall of Fame, abeceda si nevybírá.

Juniorská CHL - kanadská hokejová líheň. Vzadu se zubí Sidney Crosby, vpravo visí historický bílý dres London Knights.

Odvážlivec se pokouší chytit střelu od virtuálního Crosbyho. (jako.. kdyby si to pořádně sesynchronizovali, tak by se to chytalo líp :o)

Prohlédnout si můžete historickou šatnu Canadiens de Montréal - nejúspěšnějšího klubu v historii NHL a výstavku věnovanou vítězům Stanley Cupu.

Staré harampádí? Kdepak, hokejová historie!

Patrick Roy. S Montrealem vyhrál 2x Stanley Cup.. a pak jednoho dne dostal 9 gólů a byl fuč (a pak vyhrál další 2 Stanley Cupy, ale už jinde:-)

Vítězové...

Pořád se ovšem pohybujeme v podzemí - ja na čase jít se podívat, k čemu mají ten starý dům...

Důležité trofeje vyžadují dostatečný prostor.

Frank J. Selke - se stužkou označující veterána první světové války (bylo těsně před 11.11.)

Conn Smythe Trophy - věrná (většinou;-) to společnice Stanley Cupu.

Aha, tak tady má Patrick Roy tu hokejku co mu chyběla v šatně. Jeho jméno najdeme na 5 různých trofejích.

Stanley Cup!

Když jsem si tak pěkně okukoval Stanley Cup (není tam žádná bariéra, takže si můžete i sáhnout), ptal se mě kustod jestli hledám něco konkrétního. Říkal jsem mu že hledám Čechy a chvíli jsme si pak povídali. Bavili jsme se teda hlavně o Slovácích, protože ti mají v Hall of Fame 2 zástupce - Stana Mikitu (to je hokejista z tak dávné doby, že vesnice ze které pocházel už leží na dně Liptovské Mary) a Petera Šťastného. Češi byli v době naší návštěvy na nule, Dominátor přibyl k vybrané společnosti pár týdnů po ní. Ano, byl jsem v Hall of Fame dřív, než Hašek! ehm... 

Celkově vzato byla Hall of Fame moc pěkná. Trefili jsme dost neturistické období, takže bychom na všechno měli dost klidu a času; z neznámých důvodů se ale D začala po půl hodině nudit a tvářit znaveně, takže jsem neměl dostatek klidu si všechno přečíst.. asi tam příště budu muset vzít H, ať o takovou atrakci taky nepřijde... 

Je čas nadechnout se čerstvého vzduchu!

Jestli ještě nemáte hokeje plné zuby, podívejte se na Top10 momentů Dominika Haška, prvního českého člena Síně slávy NHL;-)

Toronto II. - Konzulát a Eaton Centre

(listopad 2014)

Podruhé jsme jeli do Toronta. Tentokrát proto, že D končila platnost pasu a kvůli dalšímu studijnímu povolení proto potřebovala nový. Naším hlavním cílem tak byl Generální konzulát ČR v Torontu.

Greyhound - náš hlavní dopravce

Nejsem si jistý, jestli můžu prohlásit, že to máme do Toronta blízko. Na jednu stranu je to nejbližší velké město (v podobné vzdálenosti jsou ještě americký Detroit na západě a Buffalo na jihovýchodě). Na druhou stranu je Toronto 200 km daleko, což zhruba odpovídá vzdálenosti mezi Prahou a Brnem. Rozhodně máme štěstí, že bydlíme tam kde bydlíme, protože české pasy vydávají v celé Kanadě jen 2 úřady - Generální konzulát ČR v Torontu a Velvyslanectví ČR v Ottawě (tam už je to od nás přes 600 km). Kdybychom ovšem nebydleli v Londonu, ale třeba ve Vancouveru, museli bychom asi do Toronta taky (pro srovnání - autem je to z Vancouveru do Toronta přes 4.300 km;-)

I když jsme tedy blízko Toronta, museli jsme vyrazit prvním londonským MHD-busem abychom byli v Torontu (při započtení zdržení v kolonách) asi hodinu před koncem úřední doby konzulátu. Konzulát má pronajatých několik kanceláří v 15. patře kancelářské budovy na rohu Yonge a Bloor Street. Je to docela dobré místo - ze zastávky Greyhoundů (autobusů) se tam dá dobře dojet metrem. 2 zastávky metrem za 3$ nebyla investice, ze které bych byl úplně úplně nadšený, ale alespoň jsme si mohli zadumat, jak se do metra leze. Nakonec jsme došli k tomu, že asi máme naházet správné množství drobáků do kasičky, na kterou kouká taková paní v budce (první paní v budce nás ještě naštěstí poslala na správnou stranu, jinak bychom skončili na špatném nástupišti a museli jet špatným směrem). Zajímavý systém. Většina lidí samozřejmě chodí skrz turnikety a peníze do kasičky neháže... asi to nejsou správní dobrodruzi.

Toronto Underground

Konzulát

Konzulát jsme našli celkem dobře. Ne, že by na jeho přítomnost cokoli upozorňovalo, ale Google Street View pomáhá i zmateným cestovatelům udělat si představu kam že to vlastně chtějí jít. V přízemí jsme se zeptali ochrankářů a ti nás odkázali do již zmíněného 15. patra. Jakožto zavilý schodista-nevýtahář jsem si přidal do svých zážitků cestu výtahem v mrakodrapu. Když se vám ve výtahu motá hlava kvůli zrychlení, připadáte si trošku jako teta ze vsi ve velkém městě. Obzvláště když to nikomu jinému nevadí... Samotné úřadování bylo celkem v pohodě. Po delší době jsme úřadovali v češtině. Jen jsme si ještě museli jít udělat fotku na pas (= 2 další cesty výtahem a troška hledání fotografa).

(Poněvadž píšu s ukrutným zpožděním, můžu sem ještě přidat jak to tam vypadalo, když jsme si byli pas vyzvedávat. Tentokrát byla čekárna plná lidí - většinou dřívějších emigrantů. A většina z nich na něco brblala a měla s něčím problém. Obzvláště jedna starší paní se hodně rozčilovala, že jí nechtějí vzít fotku podle požadavků na webu. Nakonec se ukázalo, že web, na který se dívala byl první odkaz z Google - ambasáda v Tel Avivu - a ta má evidentně jiné požadavky (nechápu sice proč... ale chápu. že s tím u přepážky těžko můžou něco dělat). Rezolutní přístup její dcery a syna (už Kanaďanů) moc na dobré atmosféře nepřidal. Většina čekajících lidí působila tak nějak nevrle a nespokojeně breptala. Český konzulát jak má být:o) To my jsme naštěstí měli dost času, takže jsme mohli alespoň pustit před nás paní, jejíž manžel kroužil v tu chvíli centrem Toronta v autě:-)

Cestou..

Z konzulátu jsme se vydali po Yonge Street pěšky na jih. Napodruhé jsem si tu Hall of Fame nemohl nechat ujít:-) Po cestě se objevil největší nepřítel mě-turisty. Hlad. Takže jsme museli (no.. já bych nemusel...) jít hledat něco k jídlu. Vyrazili jsme do PATH. To je komplex podzemních prostor pod všemi domy v centru Toronta. A všechny tyhle prostory jsou souvisle propojené a volně průchozí. Něco jako pasáže v centru Prahy, jen o patro níž (v podzemí) a na mnohem větší ploše. Na Wikipedii se uvádí, že je to největší podzemní prodejní komplex na světě (pěkná mapa je tady).

Pod Eaton Centrem, což je asi nejnavštěvovanější obchodní dům v centru (v roce 2012 tu došlo k poměrně známé přestřelce), jsme našli Urban Eatery. Urban Eatery je prototypem amerického fastfoodového stravování. A my jsme tam přišli zrovna kolem poledne, takže skoro všechna z více než 900 míst byla obsazena. No, já mám stejně k fastfoodům celkem velkou averzi (ať už si musím objednávat v češtině, nebo v angličtině).

Právě tam jsem ale získal na torontské podzemí nový pohled - od té chvíle jsem začal ho začal přirovnávat k RPG hrám. Je tam prakticky všechno. Podzemní kobky, tajemné chodby, velkolepé paláce na povrchu, relativně různorodé prostředí (jednotlivé domy se lehce liší stylem), cenné poklady - a navíc jsme objevili ohromnou skřetí jídelnu.

Urban Eatery jsme jenom prošli... naštěstí jsme ale v jiné části Centra našli takovou pěknou samoobsluhu, kde jsme si něco koupili, takže jsme se mohli vrátit k původnímu plánu a zamířit znovu na jih k Hockey Hall of Fame.

...to be continued

Zaměstnávací workshop

Tak už jsem v Kanadě půl roku. A pořád nevím jak dlouho tu ještě budu... Zároveň to taky znamená, že už půl roku nepracuju a lenošení už přestává být zábavné jako dřív. Tak jsem se jednou při cestě z Toronta (o které jsem ještě ani nezvládl napsat blog:-) rozhodl, že zkusím něco nového. Přihlásil jsem se do pracovní agentury. Našel jsem si na Internetu jednu, která se jmenovala WIL Employment Connections a hned jsem tam napsal. Ona to teda není úplně pracovní agentura, žádnou práci tam nezajišťujou. Jejich cílem je poradit a pomoct lidem s hledáním práce a přinejlepším jim pomoct spojit se se zaměstnavatelem.

 Dostal jsem hned přidělenou zaměstnávací poradkyni (employment advisor; sorry, ale mě ty podivný překlady baví;-) a ta si mě pozvala na první schůzku. Tam se ze mě snažila během hodiny vyzvědět, co že bych to jako chtěl dělat a co umím. Ukázalo se, že:

• nejdůležitější je mít krátkodobý a dlouhodobý pracovní cíl (short term and long term goal)
• jsem pomatený a vzhledem k dost specifické pozici, kterou jsem měl doteď a nejistému statutu v Kanadě mi definování pracovních cílů dost nejde ("já jsem počítačák, ale chtěl bych do knihovny nějak nefungovalo")

Každopádně jsem se alespoň seznámil s procesem, který mají pro lidi jako jsem já nachystaný. Nejdřív si musíte najít cíl. Pak se můžete vyškolit v tom co vám nejde (ohledně hledání práce). Nakonec si uděláte marketingový balíček ("marketing package") a s pomocí oddělení prodeje a marketingu (sales & marketing) se zkusíte prodat londonským zaměstnavatelům. Na celý tenhle proces (a spoustu jeho součástí) mají připravené různé diagramy a tabulky... Celý špás financuje vláda provincie Ontario lidem s trvalým pobytem a pár výjimkám s pobytem dočasným - jako jsem třeba já. 

Jo jo, každej den pěšky do centra ... to je super, když máte rádi sníh :-)

Hlavním bodem programu pro lidi jako jsem já, je 2 týdenní workshop pro kvalifikované zahraniční pracovníky. Nejbližší začínal na začátku ledna a já jsem se tam, i přes své potíže s pracovním cílem, vecpal. 

6. ledna ráno jsme se sešli ve WILu ve složení:

•  polská lektorka
•  4 Číňani, Pákistánec, 4 Kolumbijci, Indka, Zambijec, Kuvajťan s manželkou / Kuvajťanka s manželem (vyberte si jak se vám to líbí víc:-), Kubánka, 2 Íránky, Uganďanka a já

alternativně (a asi správněji) by se na to dalo pohlížet jako na skupinu:

• lidskozdrojaře, PRistu, 2 účetních, fyzioterapeuta, 2 prodejců, 7 inženýrů (2 strojaři, telekomunikační, enviromentální, 2 chemičtí, elektro), mikrobiologa, knihovníka, web developera ... a mě

A tak nám to všechno vysvětlovali. Jak máme psát resumé (specifický kanadský formát). co máme napsat do motivačního dopisu (cover letter) a jak to formulovat. Jak jsou důležité reference a k čemu slouží. Co se očekává od zaměstnance v Kanadě. Co se může. Co se nemůže. Jak se připravit na interview (včetně toho jaké otázky čekat a jak na ně odpovídat). Kterak Kanaďani kladou důraz na soft skills. Jak je důležité vytvořit si síť kontaktů. Že je v Kanadě velmi důležité dobrovolnictví. A spoustu dalších věcí (mám na to takové velké a těžké desky plné papírů:-).

Když v druhém týdnu vedla workshop paní z Jižní Afriky, stal jsem se tam jediným Evropanem, heč! Popravdě řečeno ale bylo jedno kdo odkud je. Bavili se všichni se všemi (snad jen Číňanky byly občas trošku stranou) a vůbec tam za ty dva týdny vznikla dobrá skupinka. Ukázalo se, že spousta lidí už měla doma celkem dobrou pracovní pozici, ale i tak berou Kanadu jako možnou novou příležitost a jsou připraveni se o ní poprat, i kdyby měli začínat skoro od nuly. Konečně jsem viděl odliv mozků z druhé strany (takže to byl spíš příliv mozků). Však ono se taky postupem času začínalo ukazovat, že tímhle workshopem prošlo opravdu hodně lidí, kteří do Londonu přišli - od velké části osazenstva samotného WILu, po kolegyni mojí ženy. Dobře jsem si to vygooglil...

Nová perspektiva: výhled z okna WILu.

Vrcholem celého workshopu bylo "falešné interview", kdy jsme měli možnost zkusit si nanečisto pohovor s některým z dobrovolníků, kteří s WILem spolupracují. Celá akce se nahrála na video a ta se potom v menších skupinkách pouštěla a komentovala. Já jsem si povídal s jedním ajťákem. Přišlo mi to celkem v pohodě (v rámci mých možností), přestože jsem zvládl pokazit odpovědi na pár otázek. Nejlegračnější ovšem bylo, když mi pak pákistánský kolega, který mluvil se stejným člověkem říkal, že on nemá takové pěkné, rozepsané hodnocení, jako já - ukázalo se, že má (na rozdíl ode mě) všude všechno označeno jako bezchybné a na konci má jen poznámku: "super rozhovor, moc jsem si to užil". Evidentně mám pořád co zlepšovat:-)

Ještě tomu chybí happyend. Nějakej správně pomatenej a matoucí, aby ke mně pasoval: Přestože na workshopu zdůrazňovali, že musíme být aktivní, že se jinak nic nestane, dostal jsem už během něj jednu nečekanou nabídku. Vůbec s workshopem nesouvisela a byla z ČR.

Vánoce

Možná si na ně ještě vzpomínáte - před měsícem byly Vánoce. Prožili jsme je celkem klidně (jako obvykle, jsou to nakonec svátky, ne? :-) Vzhledem k tomu, že nevíme, kdy budeme muset sbalit svoje čemodany a zase někam odjet, tak nemáme moc důvodů přehnaně nakupovat věci a nemusíme vyrážet do největší předvánoční vřavy. Což je možná důvod, proč jsem letos žádnou neviděl.

Vánoce se tu objevily naplno už na začátku prosince. Obchody se najednou ozdobily do vánočních motivů, začala hrát vánoční hudba... počkejte, nepředstavujte si to tak, jako v Čechách. Kanaďani mají asi trošku jiný hudební vkus. Za celou dobu co jsem tu, mi připadá "supermarketová hudba" míň vlezlá, míň nápadná a všeobecně kultivovanější. Takže když v prosinci spustily koledy, šlo spíš o jazz  na vánoční motivy (teda, doufám, že se to tak dá nazvat a omlouvám se všem případně pohoršeným:-) - něco takového, můžete si to pustit jako soundtrack ke čtení.

Vánoce přicházejí...

Mechanické figury. Pohyblivé. Děsivé. Lehce.

Do našeho místního obchoďáčku taky chodil v sobotu Santa, měl tam nachystané křeslo, krb, a vůbec všechny správné propriety. Sanťáka, jak mu tady familiérně říkáme jsme ale neviděli, nějak jsme neměli cestu kolem.

Santovo místo.

K Vánocům i tady patří stromek, jen si ho kupují a zdobí mnohem dříve. Když jsem se o tom bavil s naším domácím a říkal jsem mu, že stromek máme, velmi správně odhalil, že se náš přístup v Kanadě finančně vyplatí. A měl pravdu. Ve chvíli kdy jsem stromek začal řešit, byl už ve slevě. Koupili jsme si skoro nejmenší, který měli. Byl větší než jakýkoli stromek, který jsem kdy kupoval v Praze a stejně ho všichni místní označovali za chcípáka. Jiný kraj, jiný strom. Naštěstí nám ho sem dovezli kamarádi.

Dvoumetrový chcípák.

Ještě nám chyběl stojánek. To znamenalo pěknou pěší výpravu do obchodního centra v Masonvillu (tam si byl pár dní před tím kupovat boty Justin Bieber!! woooooou! fakt jako!). Takže jsem sebral poslední stojánek, co tam 24. 12. ráno měli (samozřejmě už taky ve slevě) a vyrazil jsem zpátky k domovu. Nakonec jsme tedy neměli stromek opřený v rohu místnosti, good job!

Žena samozřejmě vyrazila na Štědrý den do práce (jak to ostatně na _každý_ jiný den..) O tom jak jsem mezitím vyráběl bramborový salát se rozepisovat nebudu, jen bych chtěl poděkovat dokumentům z YouTube za obveselování při škrábání a krájení brambor. Jo, kapry tu nemají, takže se k salátu přidal nakonec salmon (český název "losos" jsem tu spolehlivě zapomněl).

V Praze jsme večer chodívali na vánoční procházky do centra. V Londonu nic takového nedává smysl, protože tu centrum prakticky neexistuje, ale zase jsme museli projít do hodinu vzdáleného kostela na mši. Určitě si to umíte představit - Kanada, tiše padá sníh, kolem svítí ozdobené domky, v dáli člověk slyší saně a snad i soba...

Rozsviťte světla!

Výzdobě se meze nekladou!

Bylo asi 13°C a hrozně pršelo. Mši sloužil nově příchozí farář z Indie, který vtipkoval o tom, jak mu vyhrožovali děsnou zimou a sněhem.. a ono nic. Kanaďani dodávali, že normálně sníh bývá, ale že letos to tak nějak nevyšlo. K průměrným -10°C  tu teploty spadly až v lednu, i ten sníh napadl, ale pozdě.

Když jsme došli domů, trošku uschli, dodělali (no dobře, dodělala) večeři, pustili si Sprituál kvintet a oslavili decentní Vánoce. Žádné krby a punčochy (natož dávání dárků 25. ráno) jsme se nepokoušeli zavádět, takže už není moc co dodat.

Možná jen to, že stromek nám laskavě odvezl pan domácí - recyklační místa jsou první týden v lednu na různých parkovištích ve městě. Bez auta ani ránu:-)

Bonus 1: Oficiální městská výzdoba ve Victoria Parku

Bonus 2: Oblíbená kanadská kratochvíle